Obnova zapomenutého hesla

Založení nového účtu

KALLERGHI A GIGILOS

Treky k horské chatě Kallerghi a na Gigilos.

Základna našeho pobytu byla v Paleochoře na jihozápadním pobřeží Kréty koncem září. Sezóna pomalu končila a počasí oproti střední Evropě fantastické. Z tohoto klidného letoviska jsme vyráželi na hory, jeskyně i pláže. Z Paleochory na planinu Omalos autobus zatím nejezdí. Snad jen busy, co vozí turisty na Samarii. A ty ještě musí jezdit oklikou, protoze se na silničky, po kterých jsme jezdili na Omalos my, jednoduše nevejdou.

Z Paleochory je to na Omalos asi hodina jizdy. Z části po hlavní silnici směr Chania a asi po 4 km se musí odbočit vpravo směr Azoghires, Strati, Temenia, Rodhovani, Kambanos a Prines. Zbytek silnice na Omalos až ke Xyloskalo (vchod do Samarie) je po široké silnici vybudované pro autobusy vozící turisty na tůru Samarií.

Z planiny Omalos lze podniknout různé treky. Nejznámnější a také nejnavstěvovanější je tůra asi 18 km dlouhá soutěskou Samarií. Někdy to tam připomíná pražské Václavské náměstí v plné sezoně.

Měli jsme v plánu podívat se na méně turismem zasažená místa - horskou chatu Kallerghi a její okolí.A od chaty, přes údolí Samarie okouknout možné stezky vedoucí na Gigilos a pak na Volakias, kam jsme se také chtěli podívat. Vše ovšem záleželo na počasí.

Při výstupu na Kallerghi se počasí nadmíru povedlo. K horské chatě (1670 mnm) vedou dvě trasy. Hodně kamenitá cesta asi kilometr před parkovištěm u Xyloskalo a nebo stezka přímo od pokladen do soutěsky.Obě trasy jsou zhruba 5 km dlouhé. Na Kallerghi je možné kromě osvěžení a kochání se pohledem na okolni vrcholy Levka Ori a do soutěsky Samarie, se také ubytovat.Je to výchozí místo pro treky po východních Levka Ori. Cesta k chatě určitě stojí za tu námahu. Zvláštností této chaty je také denní kadibudka. Pohled z okénka nebo rovnou z diry do Samarie je nezapomenutelný!! Kallerghi velí už nějaký čas Rakušan a horský vůdce po Alpách Josef Schwemberger. Je to prima chlap, ono to na horách ani jinak být nemůže. Vše důležité o horské chatě najdete na www.kallergi.com .

Pokochali jsme se fantastickými pohledy na vrcholky Levka Ori, do soutěsky Samarie. Nafotili spoustu fotek, pokecali s boudařem Josefem, a okoukli stezku, která vede na Gigilos. A těšili se na trek na Gigilos a Volakias. Jen aby počasí vydrželo....

Uplynulo pár dní, kdy počasí bylo na koupání a poznávání jiných částí jihozápadu Kréty, ale nebylo na cesty po horách, které byly zahaleny mraky. Podle předpovědi se mělo vyjasnit za dva dny. Tak snad ..

Poslední den září se již od časného rána povedl. Popeláři, kteří nás budili každý den po celý pobyt v Paleochoře, nás perfektně vzbudili i tentokrát (4,30 našeho času). Sbalili jsme již připravené věci a ještě za tmy vyrazili směr plato Omalos a Xyloskalo. Už před šestou jsme byli na místě. Autíčko jsme nechali na parkovišti přímo u „kafirny“ nad Xyloskalo. Radka se šla pomalu kochat směrem na Kalerghi a já vyrazil „cikcakovou“ stezkou, která začíná hned u vchodu do kafeneionu na Gigilos a Volakias. Potěšující na tomhle treku je, že je na cestě silný a stále tekoucí pramen výborné vody. Cesta k pramenu Linoseli je, jak podle ukazatele i ve skutečnosti asi hodina. Jelikož na kopcích kolem Samarie už není žádný signál mobilů, měli jsme sebou malé vysílačky, kdyby náhodou něco….

Stezka od kafeneionu k Linoseli je zpočátku hodně do kopečka, doslova cik cak. Všechny bedekry a weby mají pravdu. Po počátečním zahřívacím stoupání už je stezka místy i z kopce. S vycházejícím sluncem je vidět do Samarie, odkud začíná vánek přinášet vůni všech možných jehličnanů a bylin. Se zvětšující se výškou jsou vidět všechny vrcholky Levka Ori. Probouzejí se i dravci využívající stoupavé vzdušné proudy (asi orli nebo supi), sem tam někde ve skalách zacinká zvonek ovce nebo kozy. Cestou jsou vidět nádherné skály, pokroucené a hodně staré cypřiše a borovice. Jinak panuje majestátné ticho, občas přerušené padajícim kamením ze stěny Gigilosu. Zatím jsem na cestě sám. Zkouším spojeni a „vorel“ mně slyší, prý parádně.

U Linoseli jsem si doplnil zásoby vody (4,5 l - dál už není jiná možnost a voda musí vydržet i na zpáteční cestu) a vyrazil směr sedlo mezi Gigilosem a Strifomadhi, což je také něco přes hodinu. Nikdo přede mnou ani za mnou není. Tak si tu nádheru Levka Ori užívám naplno a fotím a fotím.

Stezka opět „cikcakuje“ na okraji rozsáhlého suťoviska pod Strifomadhi, které je občas přerušeno snad zvířecí stezkou vedoucí kamsi do skal.

V sedle se rozhlížím a opět kochám, focení nevyjímaje. Nalevo je Gigilos a hned za nim Volakias. Vpravo na dosah je Strifomadhi, za ní Psilafi, a jižním směrem v současnosti uzavřená, ale údajně nejhezčí soutěska hor - Tripitis. Nemohu to posoudit, ale na východě Kréty jsem před rokem zkoušel vlézt do soutěsky Xa (Cha), a ta je tedy hodně impozantní!!

Začíná foukat od spodu, ze Samarie. Přidávám vrstvu oblečení. Jinak jsem v kraťasech a v trekových sandálech.

Dál na vrchol Gigilosu lze jít jednak po jihozápadním úbočí, nebo po barevných značkách a podle mužiků. Zvolil jsem žlutou, byla nejvíce vidět, s tím ,že se po úbočí budu vracet. Asi tak 300-500 metrů je cesta hodně ve skalách, mnohde se musí doslova šplhat úžlabinami. Míjím velikou propadlinu, kde před zhruba třemi lety měli velké problémy polští turisté. Bylo to údajně hodně ošklivé, záchranáři se k ním nemohli i kvůli počasí dostat.

Pak se stezka rozšíří skoro na cestu vedoucí mírně do kopce ke kamenné kupě na jednom z vrcholů Gigilosu ( 2080 mnm). Jsou asi tři nebo čtyři. Za ten hlavní a nejdůležitější je považováno skalisko s torzem hliníkového kříže nad Samarií, ke kterému je ještě asi tak půl hodinka cesty mezi hodně ostrými skalisky a skalami. Těsně vedle vrcholu je jakási skalnatá propadlina o průměru asi tak 80 metrů, do které se mně povedlo vlézt a tak si trošku ztížit cestu k vrcholu.

Konečně stojím na okraji srázu u zbytků hliníkového kříže s malou kapličkou. Pohledy kolem stoji za to. Plato Omalos jak na dlani. Naproti přes plato klikatá cesta k chatě Kallerghi a vedoucí dál do hor. Pode mnou Samaria, za ní celé pásmo východních Levka Ori s nejvyšším vrcholem Pachnes. A po pravé ruce je táhlý a kamenitý vrchol Volakiasu.

Chci ještě zkusit dojít na vrchol Volakiasu. Což je kopec asi o 150 metrů vyšší a na jeho vrchol, který je jižně, je asi ještě hodina cesty.

Sestoupim do sedla mezi oba kopce - spíše necestou, která vede mezi zajímavými skalami, které jsou ostré jako břity. Už cestou do zmiňovaného sedla začíná velmi výrazně foukat. Oblékám na sebe o další dvě vrstvy více. Pomalu začínám stoupat po více či méně znatelné stezce na Volakias. Jenže vítr nebo už vichřice nabývá na intenzitě, poryvy jsou tak silné, že mně při skákání ze skály na skálu podráží nohy, otáčí kolem osy, kusama rve i rukávy u bundy. Zkouším jít za vyčnívajícím skaliskem, jenže dál to je to samé, ne-li horší. Volám vysílačkou Radku, chci ji popsat stav věcí, ale nic neslyším nic, jen hukot větru. Chvíli ještě za kamenem rozmýšlím zda to zkusit, ale rozhoduji se pro návrat. Volakias na mně určitě počká. Vydržel tam do teďka, vydrží určitě ještě nějaký ten pátek…….

Zkouším najít nějakou zkratku a dostat se na úbočí Gigilosu a i za vítr.

Po čase potkávám starší italský pár, který se vrací do sedla pod Gigilos a nechám se jimi kus cesty vést. Je příjemné nehledat mužiky, barevné cákance a značky. Občas se v hledání vystřídáme. Potkáváme několik lidí, kteří teprve jdou na vrchol. Snad tam dojdou. Na to, že ještě mají kus cesty před sebou a je odpoledne…. Po sestoupeni do sedla Italům děkuji, povíme si odkud jsme (vysvětlování pojmů Czech, Czechoslovakia moc nezabírá). Až to, že jsem ze země, odkud je Grande Paolo (fotbalista Nedvěd), má úspěch.

Sestup je už skoro za bezvětří, bunda a trička nejsou potřeba.

Teď jsou zase úplně jiné pohledy na hory a soutěsku. A tak fotím a fotím. Sluníčko parádně hřeje a cestou je opět vydatný pramen Linoseli, kde doplňuji vodu.

Zbývá mně ještě tak hodina chůze. Cestou dál a dolů opět fotím skaliska, staré stromy, pohledy do Samarie. Bude si co prohlížet a na co vzpomínat. Opět potkávám skupinky turistů i neturistů. Někteří a hlavně některé neturistky mají opravdu, ale opravdu (jak říkává náš Václav II hradní) prapodivnou obuv do skal a hor. Je obdivuhodné v čem vyrazí do hor a skal. Ale hlavně, že se jim libí ….. Poslední cikcakový úsek stezky je opravdu „výživný“. Stupně, ze kterých je vytvořený, nejsou ani na krok, ani na půl kroku. vyplatí se jít úplně mimo stezku. Vzpomínám si na nějakou dámu, která na netu tenhle kus cesty ohodnotila hodně necitovatelnými slovy. Dávám jí, jak v duchu, tak i nahlas, za pravdu. Ráno při cestě nahoru to tak nevypadalo.

Zbývá mně posledních asi sto výškových metrů, vidím střechu kafeneionu a i náš teréňák Je krátce po třetí odpolední, těším se na jeden Mithos a něco malého k tomu. Otevřená je jen taverna u parkoviště. Jenže tam už vytírají a netváří se příliš vlídně. Je to asi tím, že je po sezóně a mají vyděláno. Ale časem nás obslouží, mají i pitu z listového těsta s výborným sýrem fetou. Vše si bereme ven na sluníčko a tam se dělím o své první dojmy. Vysvětluji své drahé polovičce, že musí jít příště se mnou, jak tam je nahoře nádherně….. A že se musíme někdy podívat i na Pachnes a na kultovní Kastro…

No a ještě dojet do Paleochory. Ale do tmy je ještě dost času.