Obnova zapomenutého hesla

Založení nového účtu

Pohořím Psiloritis (Ida)

Pohořím Psiloritis (Ída) z Kamares přes posvátné jeskyně do Anógie, 4 dny, v létě 2007, střední Kréta

(Okolnosti cesty a obecná ponaučení viz Bílé hory.)

Původně jsme chtěli jít v opačném směru, ale rozmary počasí a dopravy nás zavály do kempu v Matale (na jižním pobřeží), kde jsme čekali, až přestane silný vítr. (Dá se to tam hlídat na webu, Faistos, Agia Triáda a Kommos jsou v dosahu autobusu a pěší vycházky - a je tam pěkné koupání v závětří na Kokinos Ammos.) Paní v místním obchůdku se dovtípila, kam jdeme, a tuze prosila, abychom za ni donesli na vrchol kadidlo, prý se tam zázračně uzdravila, tak jsme jí museli vyhovět. (Po čerstvých zkušenostech z Bílých hor si myslíme, že kdo takovou cestu přečká, ten musí být zdravý ažaž.) Do Kamares je to ovšem po silnici skoro 30 km, takže nezbylo, než velkopansky objednat taxi, pokud nechceme ztratit den.

Pohoří Ída je pěkné, ale není tak výstřední jako Bílé hory. Jsou to normální, byť pořádné jižanské hory. Je tu zeleněji a ani voda k pití není tak moc vzácná. Tyhle hory jsou už 5 tisíciletí probydlené poutníky i pastýři - a dnes vyhledávané proto, že jsou nejvyšší na Krétě. Přesto jsme ale první dny nepotkali o nic víc lidí než v Bílých horách. Většina lidí asi jde jenom na vrchol a z opačné strany, z vysoko položené planiny Nida, dobře dostupné autem.

Úterý 17. 7. - Z Kamares nad Perdiko Nero

V 9 h ráno vystupujeme v Kamares. Je to pěkná a dost velká podhorská ves (600 m), ani ne moc turistická. Bývalo by bylo rozumnější tady přenocovat a jít nahoru brzo ráno. Pod silnicí vidíme starobylé kafenio s několika místními hosty a pod záminkou nutného doplnění zásob se tam usazujeme. Moc se mi nechce znovu do velkého převýšení s báglem. Babička, které to patří, nám přinesla knihu hostů, kam se máme upsat, když jdeme do hor. Nemá to souvislost s neexistující horskou službou, ale se slávou jejího podniku. Prý u ní vždycky bydlí ti, kdo přijdou z hor. Podle knihy jsme letos už pátí, před náma tady naposled byli před pár týdny nějací Belgičani. Místní děda nás ubezpečuje, že první dva dny je po cestě dost vody, ale chytá se za hlavu, když vidí naše lehké boty. V 10 h vyrážíme do prosluněného jižního svahu.

Ze silnice v Kamares odbočuje vlevo cesta se značkou E4. Nad vsí odbočuje E4 vpravo po pěšině do prudkého nepřetržitého stoupáku. Podle mapy vede cesta po východním okraji rokle Spirales, ale je to rokle dost mělká, takže jdeme po hlíně a šutrech svahem prudce nahoru až do úplného zpitomění horkem a únavou. Naštěstí neseme jen minimální rezervu vody, protože jdeme podél vodovodu; asi na 5 místech cesty je ta voda opravdu přístupná a je dobrá. Supi zase zvědavě krouží a my vyhlížíme první stín na dolní hranici lesa (1100 m). Les je pěkný, ale řídký, takže v poledne neochladí zase tak moc. Bohužel nefotografuju, funím.

Konečně přicházíme k místu, které Petr doporučoval jako možný kemp. Perdiko Nero je kozí napajedlo, podle mapy 1250 m vysoko, s přilehlým pláckem pod velkými stromy. Především je to ale naprostý kozí ráj. Pohybují se tu s vládcovskou ledabylostí a jsou obrovské; jako kdyby samy vládly světu i lidem, od kterých si tady jenom nechaly postavit napajedlo, u něhož je taky množství mně neznámých barevných ptáčků. Je nejvyšší čas na oběd a vzhledem k parkové povaze místa i na siestu. Odtud bychom už zítra přes jeskyni na planinu Nida možná došli, ale jistější bude jít ještě dneska výš. Pozdě odpoledne vyrážíme do dalšího kamenitého stoupání lesem.

Pořád nahoru podél vodovodu, kameny v cestě jsou čím dál větší. Ve výšce 1320 je v lese pod nějakou pastýřskou stavbou rozcestí. Vlevo odbočuje pěšina k sedlu Kolyta (Kotila, asi 1900 m). Je to dost daleko, šlo by se přes Supí pramen (1780 m, západně od hory Mavri) a bylo by to pak blízko na vrchol, kdyby se tam někde zastanovalo. My však jdeme vpravo po E4 ke Kamarské jeskyni, dokonce potkáváme absurdní německou cedulku „Höhle“ na stromě.

Brzo jsme u nejvyššího zdroje vodovodu, asi 1500 m. Vlevo nahoře (200 m daleko) našel Ondřej pěknou plošinkou pro stany s výhledem, ale dávám předost chráněné poloze přímo na betonovém bunkříku vodovodu, výhled do Kamarského údolí pod námi je odtud nějaký taky. Musíme kvůli tomu vyčistit od kamenů dvě betonové zahliněné plošiny, přičemž Ondřej potkává menšího zeleného štíra. Vaříme večeři a sotva věříme tomu, že jsme dneska ušli 4 km, vzdušnou čarou dokonce jenom 3 km. Mám toho celkem dost a jenom touha vidět zítra jeskyni mi dodává kuráž. Mladí vlastně chtěli jít dál a zastanovat až u jeskyně, ale trochu je ochladilo upozornění na povahu onoho pre-artemidovkého místa, neboť tento typ velkých bohyň na rozdíl od Afrodíty nerad vidí cokoli, co souvisí s erotikou nebo dokonce sexem. Madla má dneska 18. narozeniny, takže dostala frťana a další drobné dárky.

Středa 18. 7. - Přes dvě posvátné jeskyně na planinu Nida

Podařilo se nám vyrazit už před desátou a dnešní cesta by neměla být náročná. Zatím pořád nahoru kamenitou cestičkou. Asi o 100 m výš končí les i značení E4. Nad malou strmou skalkou necháváme bágly a jdeme k jeskyni, pak někudy půjdeme vpravo. Kamenitý svah je teď jenom mírný a nahoru vede kozí pěšina. Brzo jsme u jeskyně, asi 1700 m. Vchod do Kamarské jeskyně je v jižním svahu hory Mavri (Mauré, Černá, 1980 m). Vchod je přirozená klenba, zdálky vypadá jako větší převis. Dno jeskyně se rychle leč celkem schůdně svažuje do dost velké hloubky, bezpečně vidět a bez náhlých propastí je to skoro 100 m. Před stoletím se tam kopalo, nálezy odtud jsou hlavně v Archeologickém muzeu v Hérakleiu, ale i všemožně po světě. Většinou to jsou věci staré kolem 4 tisíciletí, hlavně hrnce, mísy a vázy s velkými kontrastními květy a vzory. Asi v tom nosili obětiny Bohyni a divím se, že to cestou nepotloukli. Prostě kamarská keramika, to je termín: tenkostěnná (na kruhu), krásně malovaná, nejhezčí je z období prvních krétskýchpaláců.

U vchodu do jeskyně táboří kozy, nad ním křičí hejno černých ptáků, kterým se prý říká kavče, je to vzhledem i chováním jakoby kříženec kosa nebo špačka s orlem. Z plácku před jeskyní je velkolepý výhled na Mesarskou nížinu od Timpaki a Mataly přes Faistos skoro po Mires.

Vracíme se k báglům a Hanka potkává velký šutr s červenými šipkami a nápisy. Je to rozcestník, takže jsme vlastně měli dovlíknout bágly až sem. Z původního směru (zezdola): vlevo zpátky Kamares, vpravo Nida.

Cesta na planinu Nida vede v zásadě po vrstevnici, obchází jihovýchodní výběžek hory Mavri, nad úbočím Koutelo se stáčí k severu a na začátku planiny se napojí na silničku. Takhle je to v zásadě. Ve skutečnosti se napřed jde pěšinou po horní hranici lesa, pak se klesá do něj po klouzavé jemné suti s jehličím až na 1430 m a znovu trochu stoupá po šutrech. V otevřené krajině u pramene blízko dvou velkých mitát dáváme pozdní oběd. Mitáta tady ční nad údolím jako nepoškozená pevnost z dob nejranějšího bronzu, nutno však přiznat, že jsou recentní, což dosvědčuje i průchod pastýře s puškou směrem k nim. Cesta pokračuje po velikých plochých kamenech k dalšímu mitátu a pak už dost špatně schůdnými balvany klesá k prašné silničce. Odtud je to k Analipsi na planině Nida 3 km a máme naději, že nebudou takové, jako ty včerejší, protože aspoň na mapě vypadá planina jako stůl. V sandálech se jde po zdusaném písku silnice skutečně dobře, i když se cesta dost vlní, protože povahu lautr roviny má Nida až dál a víc vpravo(východněji).

Po dalším malém stoupání je před námi náhle parkoviště (s bagříkem a dvěma auty) na konci široké asfaltky a na terase vedle něj cosi, co vypadá jako částečná zřícenina velkého nedostavěného hotelu ve stylu českého kulturáku z 50. až 70. let. Tak tohle je Analipsi, Osvěžovna! Čekali jsme horskou chatu s hospodou. Naštěstí je nad vchodem přímo na betonu ručně vyveden nápis TAVERNA a dveře jsou otevřené, takže jdeme dovnitř na kafe a průzkum; je 18 h, jsme 1400 m vysoko a asi půl hodinky cesty pod Diovou jeskyní na Ídě. Ve velkém lokále hraje provozovatel, což je veselý a velice rázný muž středního věku, karty s místním pastýřem, kus dál sedí manželská dvojice odněkud z Řecka. Dáváme kafe, z kuchyně se s ním vynořuje nemluvná žena slovanského vzezření. Lokál je vyzdoben samorosty, minerály, fotografiemi a velkými obrazy, u vchodu je divan s kobercem, prostě směs tradiční Kréty a nových mód, nastěhovaná v socialistickém kulturáku v nitru trosek nedostavěného monstra. Na poličce je k prodeji i nahlédnutí několiktitulů vlastenecké literatury: Hrdinný odboj horalů proti německé okupaci, Vyhlazení Anógie po únosu německého potentáta (schovávali ho v horách a pak u kláštera Preveli na jižním pobřeží nasadili do britské ponorky), Lidové výšivky, Dějiny lidstva podle disku z Faistu (rozluštili jej jako nápis v atlantštině, přeložili i do němčiny; prý se Atlanťané vylodili ze skaliska Paximadia v Matale, přešli tudy hory a usadili se v Anógii, což je městečko 22 km severně, kam vede ta asfaltka). Napomínám mladé, že se nesmí smát a domlouvám s oním bodrým mužem večeři. On je unesen tím, odkud a kudy jdeme, jak prý dobře vedu rodinu, že s ním mluvím lámanou řečtinou, že mám zájem o anogijskou vlasteneckou literaturu a umění. Nechtěným výsledkem je ubytování za cenu kempu, kafe byla pozornost podniku – a nedá jinak, než že nás na korbě své Toyoty ještě před večeří odveze k jeskyni. Tam nám podává zasvěcený výklad o posvátnostech před vchodem, kamzičími skoky se dostává na velký Diův oltář a pak jede chystat ubytování, nežsi sami prohlídneme jeskyni a vrátíme se.

Vchod do Diovy jeskyně na Ídě je z planinky (1500 m) na konci prašné cesty (1,5 km), která tam stoupá od Analipsi kolem kapličky. Vchod je opět přirozená klenba, následuje taky široký svah dolů, ale jeskyně je menší a upravená pro turisty, naštěstí jenom dřevěnými schody a kusem dřevěné podlahy na dně. Před vchodem jsou úzkorozchodné koleje, pan domácí tvrdil, že nejsou od archeologů, ale sloužily k vyvážení kamenů. Tak sem chodil Mínós (Král) až z Knóssu obětovat Diovi a po 9 letech prý taky žádat o prodloužení vlády. Našlo se tu hodně drobných bronzů i velkých trojnožek, jsou teď v Hérakleiu a v Athénách. Jako jeskyně by to bylo trochu zklamání, ale místo je to dobré, takže jsem se rozhodl tady zítra zůstat a nechat mladé jít na vrchol beze mě.

Spěcháme dolů, abychom stihli těch domluvených 19:30, bojíme se pastýřských psů, kdyby je pak na noc pustili, na planině je spousta ovcí. Nabídka večeře je buď jehně po pastýřsku nebo omeleta. Název prvního budí romantické představy, leč nutno vědět, že pastýřské způsoby jsou na hony vzdáleny obvyklým rafinovanostem řecké kuchyně, takže v daném případě jde o kus masa čerstvě useknutý z jehněte v ledničce, narychlo upečený a pořádně osolený. Pan domácí to připravuje vlastnoručně a nabízí dobré růžové z Anógie a rakiji. Pak jdeme skoro přes kuchyň po schůdcích nahoru do dvou malinkých pokojíčků, kam se nějak poskládáme. Je to asi jediný obytný prostor téhle velké stavby. Jeden z těch pokojů zřejmě musela uvolnit ona slovanskoidní žena. K našemu velkému překvapení ale nasedá spolu s panem domácím do Toyoty, ten se s námi loučí a dává nám instrukce, kde v ledničce máme snídani, kde v kuchyni je vařič, džezva a kafé, jak vést účet za to, co jiného si vezmeme z ledničky atd. Odjeli do Anógie a my zůstali sami vtéhle podivné stavbě. Prý však dal pastýřům vědět, že jsme tady, takže se nemáme ničeho bát, policie tu prý široko daleko není. V dosahu 20 km je jenom několik pastýřů, množství ovcí, něco velkých psů a hvězdárna na osamělé hoře Skinakas. Popíjíme v prázdném proskleném lokále, nejspíš nás ze zvědavosti odněkud sledují triedry několika pastýřů s kvéry, jsme unavení spíš z těch dvou posvátností v jednom dni než z cesty. Zjišťujeme, že toto je opak Hospody na mýtince, protože tam byl hospodský, co neměl rád lidi – tenhle má rád lidi, ale není tady. Na dobrou noc nám venku bečí veliký chór oveček.

Čtvrtek 19. 7. 2007 - Nida (a vrchol Psiloritis)

V temné a ne zcela uspořádané hotelové kuchyni jsem uvařil pořádná kafata, takže se snídaně podařila a mladí vyrážejí už v 8:30 na vrchol Psiloritis (Ida, Timios Stavros, 2454 m). Jdou sice nalehko, ale s vodou, protože při cestě z téhle strany nikde není. (Napřed se musí přejít blízký hřeben a znovu klesnout, pak teprve začne stoupání na vrchol.) Já jdu s fotobrašnou k jeskyni a po okolí, v raním světle to vypadá svěže. Hospoda Analipsi je na okraji planiny, jejíž dno je skutečně úplně ploché, dost suchá rovná step, asi dno bývalého jezera. Kus dál je pastýřské mitáto a pár stromů, kolem věnec hor. U parkoviště je plechový rozcestník, taky trochu postřílený, z jehož nápisů může něco vyrozumět jenom znalec místních poměrů, už proto, že většinou používají jiná místní jména, než jsou na mapách. Od kapličky kus nad hospodou je výhled ještě lepší. V další pravotočivé zatáčce (ve směru nahoru) odbočuje vlevo žlutá šipka pěšiny na vrchol, ale jdu vpravo k jeskyni.

Na plácku před jeskyní potkávám mezi kytičkama dva opracované antické šutry, jeden z nich byl možná miskou na očistnou vodu. Vpravo vede pěšinka k žalostnému zbytku řeckého Diova chrámu (1 šutr), před kterým zůstal ležet další velký kámen, prázdný podstavec sochy Dia. Ten se odtud koukal na planinu, chrám měl těsně za sebou, jeskyni kousek za sebou. Před vchodem do jeskyně je vlevo trochu nahoře velký Diův obětní oltář z jednoho kusu skály. Je z něho dobrý pohled do jeskyně, ve které Zeus vyrůstal. Všudypřítomné kozy jako kdyby tušily, že doba krvavých obětí bohům už dávno pominula, bezelstně se procházejí kolem oltáře a uléhají v jeho stínu. V jeskyni jsem dole dlouho sám. Pak přichází německá rodinka, po ní holandská a pak italská dvojice.

Jdu dolů a chystám se vařit kafe pro hosty, ale ti se ho nedožadují, nasedají do půjčených aut a jedou zpátky. Tak se ještě procházím po okolí a pak si fotím výzdobu lokálu, ke které mi později pan domácí podal zevrubný výklad: bratranec pana domácího, který je slavný zpěvák místních lidovek; jiný bratranec, který běžel napříč Krétou přes hory cestou dávných Atlanťanů; vzdáleněji příbuzný pastýř i s ovcemi; veliký kamenný anděl, kterého před asi 10 lety postavili (spí š položili) na planině na památku německo krétského usmíření. Nejvíc mě zaujal velký obraz od nejvýznamnějšího malíře celé Anógie, taky asi 10 let starý. Je na něm vyvedena planina Nida, vlevo je v popředí pastýřská idyla, hostina před mitátem, vpravo muži pracují a rozmlouvají, po cestě přijíždí kmet na mezku.

Před polednem přijíždí pan domácí se svojí ženou ryze krétského zjevu, dospívajícím synem i s tou druhou ženou. Z ní se vyklubala ruskojazyčná Moldavka, kterou bída vyhnala až sem, kde se jí ujali pravoslavní a je tady služkou. Pan domácí mi přivezl cigarety a velice chválil, že se zbytečně netrmácím po vršcích a hodlám po obědě a rozumném množství jeho růžového (3/4 litru) podržet siestu. Taky se zeptal, kdy mladí odešli, zamyslel se, a řekl: „Jsou to pěkný a šikovný děti. Přijdou v šest.“ Pak se znova zamyslel a opravil se: „V půl sedmý“.

K odbočce na vrchol je to čtvrt hodiny cesty, takže tam v 18 h sedím s foťákem a záchytnou petflaškou. V 18:15 přicházejí, pan domácí to trefil přesně! Jsou trochu unavení a říkají, že by to chtělo pohory, ale mají ještě dost energie. Hance prý bylo ráno šoufl, asi špatně trávila to jehněčí po pastýřsku, ale brzo se to spravilo. Dokonce tvrdila, že tím druhým zamyšlením si pan domácí připomněl toho svého skopce a přidal na něj půlhodinu. Vrchol je maličko zklamal, ale to asi jenom ve srovnání s Bílými horami. Navíc neměli tak dobré počasí na výhled, sice nebyly mraky, ale jakýsi fialový opar. Mitátoidní kostel Timios Stavros (Ctěný Kříž) na vrcholu jim připadal spíš jako jenom gesto, ale kadidlo tam za tu paní z Mataly zapálili. Po cestě zpátky potkali stovky ovcí. Hanka tvrdila, že nejlepší ovečky jsou ty černý s bílou vlnou, protože mají černý čumáček a bílou hřívu.

Před večeří jsme se s Madlou a Alešem ještě šli podívat k tomu německo krétskému kamennému andělovi, tak půlhodinku cesty přes kus planiny. Chvíli jsme ho hledali a už u nás byl ten kluk pana domácího s Toyotou, aby ukázal směr. Je to určené spíš na pohled seshora a navíc to dost zarostlo. Při večeři se pan domácí rozloučil, sbalil rodinu a služku a odjel.

Pátek 20. 7. 2007 - Sestup z Nidy přes Zóminthos do Anógie (Anoia)

Ráno necháváme na pultu nějaká eura za večerní pití a odcházíme po širokém asfaltu směr Anógia. Čeká nás 21 km silnice a sestup o 800 m níž, potud jaksi ideově, ve skutečnosti se napřed stoupá ještě o sto metrů a i pak jsou občas protisvahy, leč kamarád to loni šel z Anógie za jeden den nahoru i dolů. Mapa a E4 nabízejí různé zkratky, ale všechny jsou problematické a výhled je ze silnice dobrý. Navíc tady nic nejezdí, protože Diova jeskyně na Ídě není v programu zájezdových cestovek - k lítosti pana domácího - a po cestě je jenom pár mitát a odbočka na krétskou hvězdárnu. Jdeme rychle, chceme si ještě prohlídnout Anógii; možnosti stanování nebo ubytování jsme včera probrali. Tvrdím, že když už jedeme na vlně anogijského vlastenectví, tak se ubytujeme na faře, ve škole nebo v sokolovně, ale Ondřej namítá, že tam budou mít tak leda orlovnu nebo spíš supovnu.

Asi za půl hodinky u nás zastavuje první pastýřská Toyota, ale já hrdě odmítám svezení. Dalšího pastýře už neodmítám. Děda řídí sportovně, nabízí všem cigarety a moc se diví, že většina mladých nechce. Potkáváme auto pana domácího a ze stručné konverzace vyrozumívám, že je to skutečně místní macho. Míjíme odbočku k hvězdárně a vystupujeme po pár km u zřícenin minójského Zóminthu (1190 m). To asi byla zastávka při poutích k jeskyni. Areál je ale zamčený a mladý hlídač je nekompromisní. Kréstkému „ochi“ (ne) neradno odporovat. Tak si to prohlížíme jenom zvenku přes plot a jdeme dál. Míjíme odbočku vlevo do Ag. Hyakinthos, prý je tam kostel ve stylu mitáta. Roli rozcestníku tady má pohledná moderní hermovka, zajímavě leč cudně stylizovaná. Celé to má řadu vrstev: Napřed minójské tance mladíků v nějakém náboženském kontextu; pak řecké Hyakinthie, čili tance nahých mladíků ke cti Apollónově; potom svatý mučedník Hyakinthos, prý ve 2. století; a nakonec současná obnova kultu sv. Hyakintha a nové slavnosti nějakpravoslavně umravněných Hyakinthií v Anógii.

A zase u nás zastavuje auto, jenže malé a plně naložené. Řidič se omlouvá, že nás nemůže vzít, ujišťuje se, že máme dost vody, a jeho žena ulamuje půlku velikého bochníku medové vánočky, které vezou prodat do Anógie. Usazujeme se s mlsem v „zatáčce slasti“ blízko mitáta, s výhledem a ve stínu křoví, za kterým pak nacházíme minójskou hrobku.

Do Anógie zbývá 9 km a půl km směrem dolů. Za chvíli jsou před námi velké serpentiny stavěné pro nepřítomné autokary a potkáváme první půjčené auto s cizinci. Otevírá se výhled do údolí, které je od Hérakleiského zálivu oddělené menšími horami, a v něm se objevuje Anógie. Klesání nebere konce, zvlášť když míjíme místní odpaďák. Hnijí na něm pozůstatky koz a ovcí, takže kozí inferno po úvodním kozím ráji. Vcházíme do zahrad Anógie a potkáváme celou menší kolonu půjčených aut, ale městečko samo je ještě kus cesty.

Míjíme lákavou fabričku na jogurty firmy Zóminthos, pak konečně křižovatka, odkud se sem odbočuje z Hérakleia. Vlevo začíná horní část vlastní Anógie. Nabízí se řada kafenií osazených místními pastýři. Dokonce i kluci do nich ale nechtějí. Je to trochu kulturní šok, vypadá to málem na místa zločinu, ale sázím na to, že ten dojem je klamný a že jsme v naprostém bezpečí, jelikož nejsme policisté ani úředníci. Bágly však budí podiv a holky jsou terčem všech pohledů. Asi těm chlapům připadáme jako zubožení změkčilci a diví se těm holkám. Za zatáčkou s velkým obchodem začíná dolní a městštější část Anógie. Po pravé straně je nový areál polikliniky s kapličkou a márnici u vchodu, po levé konečně kafírna, kde se na chvíli usazujeme. Kolem jsou nečekaně noblesní domy a hodně se tu staví, často dost zvláštním způsobem. Rozhodli jsme se odjet do Hérakleia ještě dneska, mělo by ještě něco jet.

Jdeme dál a usazujeme se na náměstí. Je tam pomník se sochou povstalce a deskou s letopočty vyhlazení Anógie po řadě povstání za minulá dvě století, poslední je 1944. Autobus prý pojede. Moje otázka, kde že zastavuje, budí podiv. Přece tam, kde na něj mávnete! Navíc prý v pěti lidech není problém zastavit cokoliv, natožpak autobus. Začínám chápat, že vlastenecká minulost i přítomnost je anógijským dobrá taky k tomu, aby si i v moderní Evropě mohli dělat, co chtějí. Ostatně, je o nich celá antropologická literatura s příklady neuvěřitelných troufalostí vůči státní moci v době téměř současné. Místní se považují za pravé Řeky, tedy za skutečné Kréťany, to jest za Minójce, tedy za nejlepší potomky Atlanťanů, co přešli hory. Prakticky se to projevuje tím, že chlapi chodí v černém a ozbrojeni, probodávají pohledy všechny kolem, cizince zvlášť a holky tuplovaně; chodí jako kovboj na souboj ve starém filmu. Čtrnáctiletí kluci s cigárem v hubě řídí Toyoty a když vidí holku, jdou do efektního smyku i uprostřed rušnéulice. Kafe a rakije tečou proudem. Starší měšťané s Hérakleia sem prý jezdí nadýchat se atmosféry svého dětství. Ondřej tvrdí, že tady nemůžou mít policajta, leda šerifa, toho s tím největším kvérem. Já si zase představuju českého dopravního policajta, jak by jim nestál ani za posměch, nejspíš by ho dali dětem na hraní. Dobře by se tu popilo, ale radši ne s holkama. Hanka našla obchod, kde prodávají jenom stažené vykuchané ovce a kozy, nejmíň po půlkách – a ovčí a kozí sýr, taky po pořádných porcích; o angličtinu se ani nepokoušeli. Jsou tu však taky obchody zaměřené na Athéňany a na cizince. Podle hloučku evropsky vypadajících Řeků z Hérakleia jsme našli regulérní autobusovou zastávku a dočkali se odjezdu.

Doporučené mapy:

1. Greece – Crete 11.14; Mount Idha (Psiloritis), 1 : 25 000, hiking map – má je Kiwi ve svém internetovém obchodě; nebo na www.mountains.gr

2. Pro kontextovou orientaci, ne v horách: Crete, 1 – West Part, 1 : 100 000, Touringmap, Harms IC Verlag.