Obnova zapomenutého hesla

Založení nového účtu

Bílé hory - Lefka Ori 2007

Od horního konce soutěsky Samaria (Omalos) přes Pachnes na jih k moři do Loutra, 4 dny. Léto 2007.

Na moje poměry hodně (skoro limitně) náročná cesta přes tuze krásné a nezalidněné hory s nedostatkem vody. Nápad se začal rodit v létě 2005, kdy jsme s ženou a mladší dcerou vystoupali z Loutra do Anopolis a tam mlsně okukovali majestátní Bílé hory nad námi – a pak se zase prošli Samarskou soutěskou z Ag. Roumeli nahoru až pod Xyloskalo a zase hned zpátky. Letos jsme šli v 5 lidech, já s dcerama a s jejich klukama. Ty předloňské vycházky byly oproti tomuhle naprostá děcárna. Rady a ponaučení pro ty, kdo by to chtěli taky zkusit, připojím nakonec. Za množství užitečných informací děkuju Petrovi, který taky na svém webu - www.afariz.estranky.cz – popisuje víc různých treků po Krétě.

Sobota 7. 7. – Od horního konce Samarské soutěsky na chatu Kalerghi

Poslední autobus na Omalos má z Chanie odjíždět ve 14 h, ale má zpoždění. Když pak vidíme stoupáky a ovce na silnici, tak chápeme. V 16 h vystupujeme sami na konečné u taverny nad horním vchodem (Xyloskalo) do soutěsky Samaria, na jižním konci náhorní planiny Omalos. Podle nové mapy 1280 m.

Odpoledne je tu jenom pár turistů, davy se do soutěsky vrhají ráno a dopoledne. Krásné odpočívadlo s výhledem na soutěsku a horu Gingilos a s bezpečným popelníkem (kouření tu regulují jenom kvůli velkému riziku ohně) si říká o svačinu. Jsme unavení po cestě a přestupech, odjížděli jsme ráno z kempu Elizabeth na východním okraji Rethymna. Není třeba spěchat do horka, ten kousek na Kalerghi do tmy vždycky dojdeme.

Pěšinka E4 odbočuje nahoru kamenitým terénem s výhledy na soutěsku a na druhou stranu na plošinu Omalos. Značená není moc dobře (tečky na šutrech), ale někde nad námi je prašná silnička, na kterou se vždycky dostaneme.

Vede ze severnějšího místa planiny Omalos, tohle je zkratka na ni. Podle mapy to je k chatě 2,7 km s převýšením 330 m, pořád nahoru, udávaný čas 1 h 30 min. Asi za hodinu jsme na silničce a máme radost z toho, že i s přesezenýma nohama a s těžkými bágly jsme oproti mapě a cedulím pomalejší jenom o pár odpočinkových pauz. Náš optimismus ještě stoupá, když vidíme mitáto s rozcestníkem a chatu. Z drbů víme, že patří Řeckému horochodeckému svazu (EOS) v Chanii, ale že ji má pronajatou nějaký Rakušan. Důležitější je, že máme telefonem (řecké tel. číslo 282 103 31 99 přímo na chatu, dál už ale není signál) ověřeno, že tam zrovna jsou a že tam je voda. Před chatou si prohlížíme její webově slavnou latrínu na útesu nad soutěskou (s extrémní výškou pádu) a při sklánějícímse sluníčku docházíme k chatě. Šéf tu zrovna není, ale příjemná helenizovaná Němka a helenizovaný Rakušan Christo nás vítají výbornou rakijí. Bylo by dobře možné postavit stany na rovince vlevo pod chatou, ale nabídka příjemného noclehu za 10 E (v „lágru“) převážila. Jsme jedinými hosty a je to zjevně budhistické hnízdo.

Náš optimismus však rychle ochladnul, doslova. I při jinak tuze pěkném počasí tady foukalo tak, že chůze po vyhlídce před chatou byla dost obtížná. Taky se ochladilo, rozhodně pod 10 C. Ošlehaný horal Christo seděl na terase, kde jsme si v závětří vařili večeři, v tlustém beraním kožichu s límcem, pil červené, kouřil a měl mile cynické poznámky. Radil nám změny plánované trasy, prý z E4 nic neuvidíme, doporučoval zkratky, odbočky, vyhlídky a jiný sestup. Evidentně se tam vyzná a má ty hory moc rád. Určitě to myslel dobře, ale byli jsme tam poprvé a z pudu sebezáchovy jsme se podle jeho rad nezařídili. Taky tvrdil, že mapy můžeme zahodit, stany že nám hned sfoukne vítr, ale že až víc popije, tak nám vyloží, kde je po cestě voda. To splnil a dušoval se, že ji před pár dny sám pil a je dobře živý. Začal jsem další cestu v tom povětří vidět dost černě, když je už v 1610 m takhle, ale útulný „lágr“ mi vrátil kousek optimismu. Kvůli nám dokonce na chvíli zapnuli elektrický generátor.

Neděle 8. 7. - Z chaty Kalerghi do sedla Katsiveli

Na Kalerghi se spalo tuze dobře, následkem čeho jsme vyrazili až něco po desáté. Podle mapy to má být do sedla Katsiveli 5 hodin (5 km po silničce + 9 km terénem), takže jsem myslel, že tam i s bágly budeme tak něco po 17 h. To byl ovšem velký omyl. Vítr pouřád foukal, ale už nebylo zima. Dokoupili jsme vodu na stav 15 petflašek (4,5 litru na osobu) a vyrazili po silničce. Vede přes sedlo Poria (= Bouria i všelijak jinak) s nějakými pastýřskými stavbami, klesá mrcha na 1500 m a po celkem 5 km je u dřevěného altánku odbočka E4 vpravo nahoru. Na silničce jsme potkali několik Toyot pastýřů – terénní odkryté dodávky často trochu pošramocené – jejich řidiči nám přátelsky kynuli a velice se smáli, když jsme jim odpovídali, že jdeme pěšky do Anópolis (o Loutru jsem radši nemluvil).

Značená pěšina odbočuje nahoru prvních 300 m výšky dost strmě. Je to naprosto bezpečné, ale hodně kamenité, s velkými a občas hejbacími šutry. Rozhodně bych to nechtěl jít potmě. Mezi šutry rostou kytky a různá trnitá fregana. Na začátku stoupáku jsme potkali sběrače horských bylin. Pak už jsem jenom funěl a dával pozor na kotníky. Buď se vítr vůbec utišil, nebo je Kalerghi větrná hůrka. Tady nefoukalo a bylo horko. Pak se dojde k pěkné vyhlídce před Melidanou (asi „Medodárná“, někdy taky Melindanu), což je plochá hora, 2 133m, ale cesta vede jejím jižním svahem někde těsně pod 2000; taky je tam odbočka severním svahem, která se za horou vrací na značenou cestou. Vidíme první supy, což jsou majestátně obrovští ptáci - černý dravec rozpětím tak asi čápa, s bílým krkem a holou hlavou.

Za Melidanou jsme dali pár řeckých konzerv a siestičku s hlavou v maličkém stínu pár skalek. Hora, která z Kalerghi vypadala majestátně daleká, byla za námi, byli jsme tak v třetině cesty od odbočky. Vršky Bílých hor východně od nás ale pořád vypadají dost daleko a taky dost zvláštně, jinak než okolí. Myslel jsem, že času je dost, akorát vody ubývalo, ale v okolí sedla Pyrou před námi má být, říkal Christo. Další cestu jsem už viděl aspoň v Praze na Googlu, je tam dokonce patrnější než v reálu.

Pak cesta klesá k sedlu Pyrou („Na Žďáru“). Potkáváme cisternu (v antickém smyslu slova, kamenná stavba zadržující vodu z jarních zbytků sněhu) s vodou, které bych se bál i jenom dotknout, pak je vlevo vidět pár pastýřských staveb. Sedlo Pyrou je dost zelené, nějaká voda tam být musí. Pyrou je jaksi na pokračování. Nečekaně plochá krajina ve výšce 1800 m je snad jediným navigačně obtížným místem celé téhle cesty, protože tady jsou různé odbočky vychozené od pastýřů a rozděluje se tu několik údolí. My chceme v zásadě rovně na Katsiveli, ale předtím máme zájem o pěšinku, která odbočuje vpravo dolů směrem k Potamos mitáto a pak prý odbočuje z rokle Eligias do Ag. Ionannés a až k moři k Ag. Paulos. Je prý značená modrými tečkami na šutrech. Kousek cesty na ní má být cisterna s pitelnou vodou a kdyby ne, tak kus níž další cistrny. Nějak jsme ji přes všechno pátrání přešli, ale pak jsme za posledním dílem Pyrou uviděli asi 100 m pod sebou velkou kruhovou cisternu. Kluci tam obětavě slezli s prázdnýma flaškama avrátili se s plnýma, leč voda byla ne úplně průhledná, s trochou řas a hlavně s komáříma larvama – a to je prý dole v kýblu cedili jak to šlo. Měli jsme ještě i trochu vody s Kalerghi, tahle bude na čaj a polívku, jenže kluci se už dole stejně napili a vzpomínali na Christa, jak je dobře živý.

Za sedlem Pyrou je znační tyčemi E4 najednou tak husté a zánovní, že to vypadá jako pro očekávané davy. Potkáváme ale jenom tři chlapy vybavené puškou, krumpáčem, lopatou a dvěma psy. Jsou taky veselí z toho, kam jdeme, a říkají, že pracují na Katsiveli.

Cesta na Katsiveli se zdá být nekonečná. Stoupání je většinou jenom mírné, takovým táhlým údolím, které má řadu menších bočních údolíček, takže se stoupá esovitě mezi jejich úbočími. Značení už dávno zase prořídlo, cesta je kamenitá, ale docela dobrá, místy dokonce stavěná a nově opravovaná! Náladu vhodně dokreslují obrovští supové, kroužící nad námi. Každý horizont považujeme za sedlo Katsiveli, zvlášť když se začíná šeřit. V úplné pustině leží vedle cesty dřevěný polotovar na nějakou velkou ceduli. Kus dál zase Aleš našel hned u cesty knihu, kterou Ondřej, student nordistiky, identifikoval jako nějaký norský román v originále. Začínají se tedy dít zvláštní náhody, navíc má už odkudsi nějaký norský časopis a hodlá na Katsiveli otevřít norskou knihovnu. Jenže se akutně šeří, stoupání se stává prudším a v okolní krajině není kde zastanovat. Když jsme nezůstali na Pyrou, tak už nezbývá, než nějak dojít na Katsiveli. V nejhorším máme světlušky a jsem si jistý, že už jsme opravdu blízko. Hned na začátku sedla mábýt několik pustých kamenných ohrad, v jedné z nich Petr doporučoval zastanovat, takže teď v každým šutru vidím ohradu.

Konečně první ohrada! Pokračujeme k další, u ní odhazujeme bágly a jdeme na průzkum. Je tam cisterna s mrtvými ptáky, hadice bez vody a rozcestník, který posloužil jako terč cvičné střelby. Vlevo úplně nahoře je kamenná chata EOS, prý zamčená, ale blíž, uprostřed sedla, je na malém kruhovém návršíčku menší a otevřená. Tu nám doporučoval Christo. Kousek vedle jsou dvě čerstvě opravená zamčená mitáta, ale dokonale liduprázdno. Zabrali jsme tu otevřenou chatku. Je to vlastně upgradované mitáto: Kamenná stavba v chalkolithickém stylu (bez malty), jakou pastýři v krétských horách už po pět tisíciletí staví a používají jako útočiště, ale tohle má plechovou střechu a uvnitř je vestavěná prkenná chatička, dokonce má dveře a uvnitř palandy. (Do normálního mitáta neradno rychle vstupovat, anžto když už pastýře počasí zažene dovnitř, tak nevylízá ani v případě jistých tělesných potřeb – divil jsem se tomu jen do té doby, než jsem zažil horský vítr.) U vchodu byla zásoba munice a cigaret, tak jsme k nim přidali našiplynovou bombu a připadali si jako na Kavkaze. Vařili jsme nespočetně várek čaje, tedy spíš polévky z komářích larev, některé várky jsme doupravili přidáním čínské pytlíkovky. Bylo to skvělé! Venku zářily hvězdy naprosto neskutečným způsobem, bylo i trochu vidět, nechápu, jak to; ale taky foukalo. Navíc jsme byli se silami dost na dně, dokonce i dva přítomní sportovci značně zmalátněli. Proto se nekonala plánovaná popularizace astronomie, ba museli jsme sbírat kuráž, abychom se nezařídili po způsobu pastýřském. Nejradši bych v tomhle božském sedle ve výšce 1930 m zůstal.

Pondělí 9. 7. - Z Katsiveli přes sedlo Roussies (a vrchol Pachnes) nad Anopolis

V raním sluníčku je sedlo úžasné, zvlášť hora Mandáki (taky Madhaké, 2225 m) s bělorůžovým vrcholem na tmavošedivém soklu ve stříbrném okolí. Sedlo je zatulené uprostřed Bílých hor. Kousek za naší chatou ční osamocená velká cedule naučné stezky, kde je anglicky popsán jakýsi endemitní druh čehosi, který je zde třeba chránit, akorát není popsáno, kdo a před kým tak má činit. Exotiku dovršuje to, že hned za chatkou nacházíme jakýsi zbytek čehosi leteckého – ostatně, na cestě k Potamos mitato prý kdesi mají cisternu přikrytou křídlem z kdysi havarovaného letadla. Ondřej slavnostně otevřel norskou knihovnu na Katsiceli. Kdyby pastýři kdysi nezavřeli vodu v hadici, hodilo by se tady pár dní zůstat. Nejbližší voda je před námi až v sedle Roussies, ale my si teď připadáme schopně a chceme tam být v poledne. Podle mapy je to tam 3,5 km (prý 1 h 15 min, což se ukázalo jako podceněné) a je to 2150 m vysoko. Dokonce vyrážíme už skoro před desátou!

U rozstříleného rozcestníku opouštíme značení trasy E4 a vydáváme se ve směru červené šipky s nápisem Anopolis 6 h. V daném místě je to vlevo, protože se kousíček vracíme, ale v celkovém rozvrhu cesty je to vpravo, protože E4 pokračuje přes sedlo Livadi dál na východ až na planinu Niatos. Vlastně asi v půlce trasy opouštíme pomyslnou hřebenovku Bílými horami kvůli vrcholu a sestupu na jih do Loutra. Nemáme však v úmyslu dneska jít až do Anopolis – to jenom v případě maléru, třeba že by na Roussies nebyla voda, bychom vynechali Pachnes, tedy další odbočku, a šli hned dolů.

Cesta k Roussies stoupá do nejbližšího sedla kousek severozápadně od krásné hory Madaki a pak už pořád vede ve výšce kolem 2100 m. Je to velice dobře zřetelná a schůdná pěšina bez odboček, občas navíc značená červeným puntíkem na šutru. Po cestě je nutno překonat několik depresí (toto milé slovní spojení zavedl Petr), což jsou kráterovité útvary velikosti až stadionu. Některé cesta umě obchází. Okolní skály jsou čím dál podivnější. Za jednou depresí potkáváme po levé straně jakýsi útes z obřích krystalů kalcitu nebo čeho. Mohutné pokroucené vrásnění skal po pravoboku překonává vše, co u nás umí Barandien. Před námi se objevuje přirozená hradba, která zdálky vypadá jako zeď, ale jsou v ní přirozená „vrátka“, asi metr široká v 3 metry vysoké hradbě, kterými vede cestička. Za nimi se otevírá pohled do dalšího sedla v podstatně sušší a jinak barevné krajině. Potkáváme neohroženého Sfakijce s puškou, který doprovází mezka s nákladem. Potvrzuje nám, že v sedle Roussies „blízko“ před námi je voda, že ji tam před„chvílí“ pil, jenom se prý musí nacucnout z hadice. Vzhledem ke stavu našich zásob vody je to rozhodující zpráva, protože nic jiného nám nechybí.

Vstoupili jsme do zvláštního světa, který nemá obdobu v žádných horách, které jsem zatím viděl. Kameny jsou modrobílé a oranžové, okolní hory okrové a růžové, souběžně s cestou vedou přirozené útvary, které vypadají jako alternativní chodníčky, dokonce ve svahu hory po pravé straně jsou hned dvě takové zdánlivé cesty, zbytků vegetace ubývá. Přicházíme do pouště. Tady někde že má být voda? Zastavujeme v sedle, protože si myslíme, že jsme na Roussies. Po neúspěšném hledání pramene následuje delší navigační porada s kuřbou, při které mi docházejí specificky krétské významy slov „blízko“ a „chvilka“. Pokračujeme tedy totální pouští, najednou překvapivě dobře schůdnou. Pokud tu mezi kamením vůbec co roste, tak je to nádherná nízká kytička a málem každá jiná. Táhlé stoupání k dalšímu horizontu a jsme opravdu v sedle Russies, na prahu jihokrétského velmi specifického okresu Sfakia. Ten pouštní úsek byl skvělý a šel se skoro sám!

V sedle Roussies je betonová stavba kolem pramene a z ní vedou hadice. Stačí cucnout a opravdu teče výborná a chladná voda! Dost dlouho se věnujeme apotheóze vody v tomto pouštním místě, kde jenom v okolí pramene s napajedlem je malinko zeleno, až si najednou uvědomujeme, že jsme se ocitli v krajině, která nejvíc ze všeho připomíná snímky z webu NASA z vozítek na Marsu. Výhledu na jih dominuje červeně růžová hora Trocharis s jakousi tmavě šedou předhorou a černou roklí pod sebou. Zpátky nad námi je tyč s šipkou na vrchol Pachnes, podle znalců bez nákladu 40 min tam a 30 zpátky, pokud se neokouní. Mladí chtějí hned nahoru, ale já bych se nejradši zabydlel v tomhle sedle, opravdu spíš proto, jak moc se mi líbí, než kvůli únavě. V noci by tu asi bylo zima a větrno, ale je tu i jedno mitáto, v jehož závětří by se zastanovalo. Tak zůstávám v sedle s absurdním odůvodněním hlídání báglů a dcery s klukama jdou na Pachnes. Madla si na to vytáhla z báglu letní šatičky, takže v tomhle marsovském prostředí a v sandálechpůsobí dost zvláštně, odkud že spadla.

Role odpoledního hlídače a fotografa v opuštěném horském sedle na Marsu je krásná, leč náročná. Vzduch se překvapivě ani nehne a díky tmavým skalám o kousek níž teplota šplhá někam přes 40, což je v takové výšce naprosto nečekané. Stín nikde. Je potřeba pořád trochu chodit, jinak se to neuchladí. Tričko je totálně mokré, tak si jiné a bílé dávám mokré na hlavu a procházím se s foťákem po okolí. Sluneční paprsky přímo bodají, takže i při svém vybarvení sahám po patlavých krémech. Odpoledne ubíhá a mladí nikde. Konečně se od vrcholu blíží skupinka lidí, ale je to nějaká německo-belgická partička vedená starším dost helenizovaným příjemným Němcem. Napřed se mě dost lekli, zvlášť když jsem v té chvíli nebyl mocný mluvit jinak než hodně lámanou novořečtinou, které ten jeden dokonce rozuměl a taky tím trochu mluvil, ale uklidnil je nejspíš Canon 350 s širokáčem na mém krku. Oni šli jenom nalehko od silničky jihovýchodně odtud, která vede z Anopolis, kam přijeli po asfaltce z Chora Sfakion, centra okresu apřístavu. Hodně se divili, že neviděli zaparkované žádné naše auto na konci cesty. Dozvěděl jsem se taky, že mladí okounějí na vršku, protože se jim tam odtud nechce. To jsem se za chvíli dozvěděl i rovnou od nich.

Výhled z Pachnes je prý tak nádherný, že klidně prominou to, že hora samotná není ničím jiným zajímavá. Je nejvyšší (2453 m) v Bílých horách a druhá nejvyšší na Krétě, jen o metr nižší než Psiloritis. O týden později, když už měli srovnání, tak Hanka tvrdila, že skutečnou nejvyšší horou je právě Pachnes, pokud jde o dojem. Vrcholové snímky z Majdina malého foťáčku jsou bohužel poznamenány stopou vinných listů z konzervy už na Omalos, na což Aleš přišel až po více dnech.

Po pozdním obědě vyrážíme dolů k Anopolis. Je skoro 17 h, takže mám zase obavy o čas, ale k silničce je to podle všech údajů opravdu kousek. Z pohledu z Rousies to tak ale vůbec nevypadá, protože pěšinka mírně klesá úbočím nad udolím černých skal vedle temné rozeklané rokle pod horou Trocharis. Lidi s báglem přede mnou vypadají jako kosmonauti, jdoucí z Marsu do pekla. Cesta pak klesá na černé skály, kde je po asi 1 km jediný trochu problematický úsek, a to těsně nad silničkou, totiž kudy na ni. Nejsnáze spíš víc vpravo (trochu níž). Právě tam potkáváme sympatickou finskou dvojici (Karelové). Jdou s bágly v protisměru a opravdu pěšky, i když s holemi.

Prašná leč překvapivě široká silnice začíná už ve výšce těsně přes 2000 m. Napřed asi hodinku vede pro změnu úplně měsíční krajinou, se stříbrnými vrcholy po levé straně. To jsou asi ty hory, co se tak pěkně lesknou při pohledu zdola od jihu z Anopolis. Když se blíží horní hranice lesa, tak začne normální jižanská horská krajina. Cesta klikatě klesá a mapa dosvědčuje 3 zkratky modře značené cesty jako odbočky vpravo ze silničky. První dvě Petr doporučil ignorovat (první jsme dokonce vůbec nenašli), ale na začátku té třetí je prý dobré místo pro stany, i když bez vody. Nejbližší voda je teď v některé z hospod dole v Anopolis. Po silničce jdeme hodně rychle, nechceme zase zažít soumrak na cestě. Vpravo nad námi občas vidíme torza staré stavěné mezčí cesty z velkých kamenů, na kterou asi míří ty odbočky. Konečně jsme na doporučeném místě na horní hranici lesa a rozbalujeme kus vpravo od silnice, ve výšce asi 1600 m, na plácku chráněném skalkami a cypřiši, před dost velkým přírodním amfiteátrem. Přesto byly díkyvětru stany v noci dost hlasité.

Úterý 10. 7. - Sestup přes Anópolis k moři do Loutra

Vzhůru dolů! Čeká nás sešup o těch 1600 m výšky, z toho víc jak půlku po staré neopravované soumaří cestě roklí. Další cesta po silnici by byla nejenom zbytečně nudná, ale představovala by už i opravdu velkou zacházku. Cesta vede pěkným řídkým lesem a je bezpečná v tom smyslu, že je v prudších místech dobře stavěná serpentinami, ale je plná velkých a někdy pohyblivých šutrů. Donucujeme i Madlu k tomu, aby si vzala na nohy něco pevnějšího než sandály, já se jako obvykle bojím hadů. Dodáváme si kuráž tím, že někde kus pod námi je hospoda. Moře je občas vidět, ale pořád z moc veliké výšky, i když už to není přes 2 km - a postupně je i z pohledů na ně patrné, že klesáme. Je to vidět i na stromech: napřed cypřiše, pak různé borovice a mediteránní duby. Pro všeobecnou utahanost bohužel nefotím. V dolním úseku rokle je místy drobná suť, která klouže, nebo zase jehličí a listí napadané na velkých nestabilních kamenech, prostě lahůdka pro nohy. Na konci rokle dáváme v posledním stínu pauzu a dopíjíme vodu. Jsme asi v700 m a kousíček od silničky i od začátku zahrad Anopole.

Na silničce se s velkým gustem přezouváme do sandálů. Jdeme pěstovaným borovým lesíkem k asfaltové silnici a po ní pak už ohradami a zahradami Anopole k náměstíčku se sochou povstalce. Tam si na nějaké zídce dáváme pozdní oběd, kluci nakoupili ve výborném místním pekařství, a taky z kartotelefonu volám domů, že jsme živí. Mírně značená cesta do Loutra teď vede rovně, ale to je paradoxně přes kopec a s nejistou navigací, takže raději trapně po asfaltu 2 km do Anópolis Kambis. Má to ještě jeden důvod: Na konci téhle vísky je po levé straně levné a dobré kafenio pro místní, odkud je pak taky šikovný sešup vpravo do Loutra. V kafeniu se pokoušíme trochu zcivilizovat, aspoň měním tričko, aby se mě pastýři a včelaři neštítili. Kafé a voda jsou pro nás teď vytouženým artiklem. Trochu to tam natahujeme, abychom přečkali zbytek horka na terase ve stínu moruší a nešli jižním srázem k Loutru dřív, než se sluníčko skloní. Tady už bych si to troufnul i při baterce. Uvnitř kafenia mají ikony, romantické a rodinné obrázky,pušky a rohy kozorožců. Je to tady drsný kraj - a ti z nás, co tu jsou poprvé, se trochu diví, že by kousek níž měly být noblesní lázničky.

Takže posledních 650m výšky. Sestupové místo trochu hledáme, pak se na radu babičky, která nám dala (no, docela levně prodala a divila se, že nejsme Němci) chleba s tvarohem, dáváme přes ovčí ohradu k silničce. Není mi jasné, na čem se tam ty ovce pasou, možná se ty sfakijské naučily žrát kamení. Na liduprázdné silničce nás zaujaly ne zrovna reklamě vyhlížející poutače na taverny a možnost ubytování v Anópolis, ale brzo v zatáčce u řady úlů odbočujeme vpravo na chodníček vedoucí dolů do Loutra. Je ve svahu dobře vystavěný, trochu značený a jakž takž udržovaný. A Loutro už je vidět! Po nějakém klesání ve světle skoro zapadajícího sluníčka jsme na rozcestí nad Loutrem: vlevo Loutro, vpravo Foinix, což bývávalo dvacetitisícové město. Procházíme přes kozí ohradu s vrátky a rázem se ocitáme na terase nóblové pobřežní restaurace. Několik takových musíme projít, abychom se dostali k moři. Tam Ondřej líbá moře a všichni jsme šťastní, že níž už klesat nebudeme. Místní však ukazují, abychom uhnuli, což kupodivunesouvisí s naším zjevem, ale s tím, že velké ferry kvůli pohodlnému zásobování nečekaně přistává mimo místní přístávek na městské pláži přímo před Barem Notos („Jih“), před kterým v té chvíli potkávám bratrance jednoho místního kamaráda, který tu prý zrovna není. Nicméně nejdeme spát na plácek ve zřícenině středověkého hradu nad přístávkem, ale k Androulakisovým. Naše sprchování málem zahltilo kapacitu místního odsolovacího zařízení.

Loutro je zajímavé z mnoha hledisek. Tady snad jenom to, že se sem nedá přijet po žádné silnici, ale jenom lodí nebo pěšky. Slavnostní večeři však odkládám na zítra, protože nejsem schopný jíst tuhou potravu. Nemá to jiný důvod než únavu. Takže si k večeři kupuju 3 litry vody, 2 litry džusu, litr kakaa, půl litru retsiny a krabičku cigaret. To vše příjemně konzumuji ve svitu hvězd na terase nad banánovníky a lížu sůl jako ovce.

Závěrečné rady a ponaučení:

Předesílám, že jsem antisportovní stárnoucí teoretik, opak siláka, avšak zvyklý chodit a oblibující sluníčko i horko. Tahle cesta pro mě byla dost blízko mezí hlavně kvůli nákladu, což souvisí taky s potřebou nosit vodu. Navíc jsem si (i na Hančinu prosbu) vzal kompletní fotografické nádobíčko, což samo vážilo 3,5 kg, ale brzo jsme se o to střídali všichni. Taky jsme měli 2 malé stany a 1 maličký stan, ten byl můj. Naprostou nutností jsou stany s křížovou konstrukcí prutů, protože se často nedá zakolíkovat a fouká velice.

Kupodivu to neodnesly kotníky ani kolena, ale menší prsty na nohou. Chtělo to pohorky a ne střídání chodivých sandálů a botasek, jenže to by byla zase další váha. Botasky jsou skvělé, ale na zdejší terén tuze měkké. Nejsem příznivcem vysokých a tvrdých bot na chození, tady by se však opravdu užily.

Karimatku doporučuju starou normální. Nafukovací je těžší a drahá, stejně by ji to kamení a trní nejspíš oddělalo.

Rozsah teplot: +7 až +40 ve stínu. Problém je v tom, že ta nízká je bez sluníčka a s pořádným větrem, zato ta vyšší se sluníčkem navrch k tomu.

Měli jsme štěstí na počasí, že nebyly mraky kolem vršků a že nás to nesfouklo.

Od chaty Kalerghi dál není signál, dokonce i v Anopolis s ním jsou občas problémy. Podle Petra, ale signál může být i po cestě v těch místo, odkud je vidět na ostrov Gavdos.

Doporučené mapy:

1. Lefka Ori (White Mountains), GGRS - 11.12, Pachnes, 1 : 25 000, hiking map

2. Lefka Ori (White Mountains), GGRS - 11.11, Sfakia, 1 : 25 000, hiking map – má je Kiwi ve svém internetovém obchodě, nebo na www.mountains.gr; www.anavasi.gr

3. Pro kontextovou orientaci, ne v horách: Crete, 1 – West Part, 1 : 100 000, Touringmap, Harms IC Verlag.

Hlavní věcí však je, že Bílé hory jsou jakoby z jiného světa. Bylo by jich škoda jenom kvůli sportu. Naštěstí není Pachnes nejvyšší horou Kréty, takže neláká rekordmany. A kdo by se dnes chlubil, že vystoupil do výšky 2453 m? A žádná slavná místa po cestě nejsou.