Obnova zapomenutého hesla

Založení nového účtu

Iraklio, Knossos, Chersonissou

Iraklio, Knossos, Chersonissou

Přestože se říká, že jsou muzea a památky v pondělí zavřené, dala jsem na průvodce z naší knihovny, kde je uvedeno, že má Knossos otevřeno celý týden a naplánovala trasu po tom nejznámějším z Kréty – pozůstatky Mínojské civilizace, zbytky paláce v Knossu a jeho blízké okolí. Na Knossos mám hezkou vzpomínku. Fotky se mi před 9-ti lety moc povedly a měla jsem s čím srovnávat. Tehdy jsme však měli celá skupina Slovenskou průvodkyni. Nyní jsem se musela této „cti“ zhostit já, aby moje rodinka z těch vykopávek něco měla a nenudila se.

Ale po pořádku.

Vyrážíme směr východ v 8:10 hod., což je na můj vkus trochu pozdě. Slunce už hřeje a já tuším, že pochod po rozpáleném Knossu nebude procházka Rajskou zahradou. Co teprve najít místo na parkování. Ale v květnu to snad bude lepší. Najíždíme na „Severokrétskou dálnici“. Po několika km nás předjíždí vousatý prošedivělý Řek v téměř novém Jeepu. No a protože to si Jirka nemůže nechat líbit, přišlápne nohu na plyn a kouká zjistit, co má v kufru. To sice přesně nezjistíme, ale zato v jeho levém zrcátku vidíme báječně jeho tvář. Asi je na podobné povahy jako můj muž a zrychluje. My také. Když vidí, že se jen tak asi nevzdáme, jen malinko zpomaluje. Jirka už nepředjíždí, ale drží se ho jako klíště. On předjíždí, my také, on zpomalí, my také. Všímá si toho a mává nám. Asi ho to baví, že má společnost, takže jedeme za sebou celé skoro 2 hod. Tímto způsobem cesta utíká docela rychle. Jsem zvědavá, kam až si budeme vzájemně dělat společnost. Je to opravdu super jízda. Kromě sledování Jeepu se opět kochám krajinou; je vidět pohoří Idi. Blížíme se k hlavnímu městu a provoz se zpomaluje. Začínám se bát, ať nemineme odbočku. Vidíme první hnědou ceduli, která signalizuje blízkost odbočky. Ale co to, náš kamarád, zpomaluje, tlačí se doprava, mává, klaní hlavu a zvedá palec, jako by chtěl říci: „bylo to fajn, díky za společnost, ale už se neuvidíme“. Odbočuje. Je nám to líto, ale jsme rádi, že jel až ke hlavnímu městu. I my už odbočujeme.

Cestou na Iraklio

Přesto, že je Knossos na jih a mělo by se odbočovat vpravo, pokud jedete od západu. Ale POZOR, je třeba se tlačit do levého pruhu, musíte sjet z dálnice směrem vlevo (světelná křižovatka) jakoby do Iraklia. Pak už Vás šipky navedou. Značení je výborné.

My pak museli projet prašnou cestou, která se opravovala. Mám pocit, že se opravuje po 9-ti letech, jelikož i tehdy jsme se po této cestě vlekli pomalu. To si pamatuji dost dobře. Cesta i cedule Vás navedou přímo k parkovišti. Poznáte to i podle množství stánků a obchůdků se suvenýry. Po necelých 2 hod. jízdy jsme v Knossu. Hledáme místo k parkování, pokud možno ve stínu, ale ta lepší místa jsou už zabraná. Je 10 hod. Házím batoh na záda, klobouček na hlavičku, peněženku po ruce a text s komentářem a plánkem v ruce. Platíme vstupné.

Vcházíme do areálu a já si přesně vybavuji, jak nás před léty posadila průvodkyně na schody divadla a začala povídat o historii paláce a Mínojské civilizace. Tak např.:

Zeus unesl fénickou princeznu Europu na Krétu. Měli syna Mínoa, Rhadamanthya a Sarpedona. Ty později adoptoval krétský král Asterios, když mu dal Zeus za ženu milovanou Europu. Ti pak měli syna Krete, po němž dostal ostrov jméno. Po Asteridově smrti si bratři ostrov rozdělili. Mínos dostal Knossos, Rhadamantys – Faistos, a Sarpadon Malii. Minos pak oba bratry z ostrova vyhostil a za pomoci Poseidona si zajistil vládu nad ostrovem. Jako dar mu slíbil obětovat bílého býka. Oklamal ho však. Poseidon se rozzlobil a způsobil, že se do býka zamilovala Minoova manželka Pasifee Objevitel a stavitel Daidalos ( postavil palac v Knossu) pro ni postavil dřevěnou krávu, do niž se ukryla a odevzdala býkovi. Pasifee porodila Minotaura – člověka s býčí hlavou, kterého Minos ukryl do labyrintu Knossu. Theseus, syn Athénského krále se rozhodl, že býka zabije. Na Mínoově dvoře se však zamiloval do jeho dcery Ariadny. Ta mu pomohla tím, že mu dala vlněné klubko, což ji poradil Daidalos). Díky klubku našel Theseus cestu z labyrintu ven (odtud Ariadnina nit).

Vstupujeme novým vchodem, míjíme bustu Artura Evanse, který Knossos, dá se říci, přestavěl. Jedni s ním souhlasí, druzí tvrdí, že vše zničil. Těžko hodnotit. Každý vnímá jinak. Já osobně si myslím, že moderní beton a historické kameny asi nejdou moc dohromady, ale na druhé straně bychom si asi těžko představovali, jak palác vypadal, jak byl konstruován. Kdyby ho vystavěl celý, asi by to přehnal, ale kousky sálů, několik sloupů, snad to jde. I restaurování fresek – tedy jejich kopie na zdech jsou co platné. No a studenti archeologie se mají alespoň na čem učit. Jirku okouzlují Rohy zasvěcení. Ty pravděpodobně symbolizují posvátného býka. Snažím se projít veškeré známé pamětihodnosti a ke všemu přečíst nějaký komentář. Hlavně proto, aby i Ivana z této prohlídky něco měla. Fresky se jí docela zamlouvají a zbytky paláce se sloupy také, ale to, co max. ½ metru nad terénem, to je pro ni kamení. Jirku také zaujala Freska krále a velekněze neboli Princ s liliemi. Na Ústředním nádvoří váhám, kudy se dát, ať se v tom horku moc nenaběháme sem a tam. Volím směr jih. Snažím se identifikovat Královnin i Králův megaron (síň dvojbřitých seker), které jsou vystaveny mj. v muzeu. Jediné, co omylem míjím, jsou nenalézám, jsou fresky delfínů, které si opět z minula pamatuji. Vracet se mi nechce. Mám dojem, že přístup k nim byl nějak zahrazen páskou, ale jistá si nejsem. Škoda.

Vstupujeme novým vchodem, míjíme bustu Artura Evanse, který Knossos, dá se říci, přestavěl. Jedni s ním souhlasí, druzí tvrdí, že vše zničil. Těžko hodnotit. Každý vnímá jinak. Já osobně si myslím, že moderní beton a historické kameny asi nejdou moc dohromady, ale na druhé straně bychom si asi těžko představovali, jak palác vypadal, jak byl konstruován. Kdyby ho vystavěl celý, asi by to přehnal, ale kousky sálů, několik sloupů, snad to jde. I restaurování fresek – tedy jejich kopie na zdech jsou co platné. No a studenti archeologie se mají alespoň na čem učit. Jirku okouzlují Rohy zasvěcení. Ty pravděpodobně symbolizují posvátného býka. Snažím se projít veškeré známé pamětihodnosti a ke všemu přečíst nějaký komentář. Hlavně proto, aby i Ivana z této prohlídky něco měla. Fresky se jí docela zamlouvají a zbytky paláce se sloupy také, ale to, co max. ½ metru nad terénem, to je pro ni kamení. Jirku také zaujala Freska krále a velekněze neboli Princ s liliemi. Na Ústředním nádvoří váhám, kudy se dát, ať se v tom horku moc nenaběháme sem a tam. Volím směr jih. Snažím se identifikovat Královnin i Králův megaron (síň dvojbřitých seker), které jsou vystaveny mj. v muzeu. Jediné, co omylem míjím, jsou nenalézám, jsou fresky delfínů, které si opět z minula pamatuji. Vracet se mi nechce. Mám dojem, že přístup k nim byl nějak zahrazen páskou, ale jistá si nejsem. Škoda.

Vidím, že Jirka je s foťákem ve svém živlu. Fotí, co mu padne do oka. Takže se ujišťuji, že máme další paměťovou i nabité baterky. Ve stínu stromů v jižní části se na chvíli zastavujeme. Kromě občerstvení je i příležitost se pokochat velikostí areálu, vždyť další zbytky jsou rozsety i za plotem, po okolních kopcích. Množství olivovníků a dalších stromů na protějších svazích stojí také za pohled.

Stáčíme se k severu a míjíme další mou vzpomínku. Obří pithoie. U té jsem se před léty také fotila. Jsou to vlastně obrovské zásobnice, kterých bylo objeveno více, než 100. Toto místo je však oplocené. V části, která je částečně zrekonstruovaná vidíme mladé Řekyně, které malují na zeď. Neřekla bych, že se jedná o restaurátorství, ale v každém případě to, co malují je k něčemu dobré. POZN: Průvodkyně v Egyptě nám říkala, že výmalby v pyramidách a hrobkách už také nejsou původní, ale že jsou obnovovány moderními barvami. Díky kamery vidím i do míst, kde oko nedohlédne. Kamera dokáže osvětli to, co je pro oko černé. Jsem schopna zaostřit do malé nepřístupné místnosti pod terénem. Je však prázdná. Obdivujeme Fresku Útočícího býka a míříme do fronty k Trůnnímu sálu. Fronta není sice tak velká, ale přesto se snažím nějak nakouknout dovnitř a předběhnout se. Bohužel, strážkyně pořádku vidí vše a tak jdu poslušně na konec. Jde to pružně. Tento sál s přilehlým pokojem a očistnou lázní sloužil údajně jako svatyně. Fotíme, filmujeme a pokračujeme dále.

Koukáme směrem k divadlu a tzv. Královské cestě, prohlížíme si místnost s dalšími freskami, procházíme prvním patrem (piano nobile) a opět shlížím k místu, které mi utkvělo v paměti. Tady se zastavil čas. Vzala jsem si s sebou jednu starou fotku a porovnávám. Stojím u západního skladiště. Tedy doufám, protože už jsem z toho rozeznávání co je co celá doblbnutá. Zlatý průvodce. Ale výhodou je, že nemusíte nikam spěchat od místa k místu a jdeme si svým tempem. Tak tedy koukám na jakoby sklepení, kde je několik pithoi. Představuji si, co asi vše v těchto nádobách skladovali. Obilí, olivový olej, olivy, víno ….. Vidím, že už Jirka i Iva mají kamenů tak akorát. Areál jsme prošli, takže už jen navštívit WC a vydat se směr auto.

Stejnou prašnou cestou míříme do Iraklionu.. Proplétáme se uličkami, je poledne a horko. Městská doprava ještě ujde. Hledáme šipky na Archeologické muzeum. Našli jsme jej docela jednoduše, ale na parkovišti pod muzeem se platí. Ne že by nám šlo o pár Eur, ale je to pro nás další výzva, jak ukázat, že jsme chytří. Otáčíme to a míříme k moři. V centru jsou parkovací zóny a místa vyhrazená na parkovací lístky. Všude jsou cedule, na kterých Vám vyhrožují odtažením vozu. Všimla jsem si čerpačky a obchodu Mc Donald. Děláme si tak dvě čestná kolečka (to pro jistotu), všude jsou jednosměrky. A navádím Jirku na čerpačku. Ve 12:25 hod. zdárně parkujeme. Rada zní: V Iraklionu dojeďte až do přístavu, druhá souběžná komunikace od moře, poblíž muzea se nachází ČS Shell. Pokud budete mít štěstí, můžete tam bezplatně zaparkovat.

Procházíme okolo Benátských hradeb, z nichž je báječný výhled na okolí i na moře. Nacházíme se na Plateia Elefteherias, ale nějak se nemohu zorientovat. Vím, že odsuj musí být muzeum vidět. Mám útlum. Snažím se nekoukat na plánek města, ale vzpomenout si na něco z minula sama. Jirka je nervózní a oslovuje svou angličtinou – neangličtinou dvě maminy s kočárky. Z nich se, jak už to tak občas bývá, vyklubou Slovenky. Nežijí tu, ale jsou na dovolené bez manželů. Muzeum je zrovna nezajímá, takže koukám do mapky a udávám směr.

Zjišťujeme však, že v muzeu je polední pauza, takže usedáme na betonový pás plotu (jako všichni ostatní) a využíváme čas k občerstvení. Otevírá se ve 13hod.

Opět mám svůj cíl. Ze všeho nejvíc se těším na konec prohlídky. V jednom z posledních sálů se nachází dřevěná maketa paláce v Knossu. Je to asi směšné, ale ta mě uchvátila nejvíce z celého muzea.

Ale postupně. Opět jsem vybavená českým plánkem a pokyny, čeho si nejvíce všimnout. Přesto ke vstupence dostáváme ještě plánek v angličtině. Porovnávám a ukládám jej do kapsy. Česky je česky.

Postupně a poctivě procházíme všechny místnostmi. Ty jsou uspořádány chronologicky od neolitu a ž po římské období. Nahlížíme do všech vitrín. Co se nám líbí, u toho se zastavíme, ohodnotíme, diskutujeme. Záporem je, že se najednou do muzea nahrnulo mnoho lidí. Měli jsme se posadit a chvíli počkat, než nápor ustane. Lidé se však postupně rozptylují, my zpomalujeme, prostoru je více. Hlavním lákadlem je Disk z Faistu. Tento hliněný disk byl odkryt v r. 1903 v paláci ve Faistu, kde se chceme s určitostí podívat. Dalším lákadlem je např. Hadí bohyně. Je to žena s odhalenými ňadry. V rukou drží 2 malé hady. Pochází z doby cca 1600 let př.n.l. a byla nalezena v Knossu. Za podívání stojí i malé zlaté přívěsky. Např. Přívěsek s včelami. Pochází cca ze 17. stol. př. Kristem a byl nalezen v Málii.

Jirku uchvátila kromě historické přilby ve vitríně také Býčí hlava. Je to vlastně nádoba, cca ze 16 . stol př. Kr. Údajně sloužila k nalévání vína při obřadech a byla nalezena také v Knossu. Býčí hlava má vsazené křišťálové oči a perleťový čumák. Další zajímavostí byly pro Jirku dvojbřité sekery. Tyto sekery sloužily jako běžný nástroj i jako posvátný symbol.

Za pohled stojí i Váza s chobotnicí, fresky v Síni fresek, Síň se sarkofágy, v sále č. 5 jsou např. hliněné tabulky s lineárním písmem A a B a td. Sál č. 14 se kromě fresek pyšní právě modelem paláce v Knossu.

Po této vzdělávací túře usedáme na lavice u východu. Je zde malá, ale hezká zahrada. Pohlížím na tváře své rodinky a snažím se odhadnout, čím vším je ještě mohu zatížit.

Vyrážíme po ul. Averof, směr Plateie Kornatou. Na něm by se měla nacházet Bembova kašna. Odtud směr em na východ na Plateia Ag. Aikaterínis, kde stojí kostel Agios Mínas.

Uvnitř obdivujeme nádherné malby, výzdobu, lustry. Obcházíme kostel dokola a jako vždy nalézáme na jeho boku lešení. To je snad klasika. Lešení už nás ani tak nezaujme, jako BOMBA, která visí dole z lešení těsně nad zemí. Jaký má význam, těžko říci. Určitě se nechystá vybouchnout. Spíše to vypadá, že by mohla plnit funkci olovnice. Vedle kostela je Muzeum církevního umění. Tam se však nedostaneme. Kostelní hodiny odbíjí celou. Pokračujeme k Morosiniho kašně ze 17. stol. Se lvími hlavami. Fotit se ale moc nedá, jelikož je náměstíčko Eleftheriou Venizelou plné obchůdků, restaurací a hlavně předzahrádek. Dalším kostelem je Ag. Markos. Bohužel, opět zavřeno. Asi se projevuje to pondělí, nebo siesta. Obdivujeme Benátskou lodžii. Na tento objekt jsem byla zvlášť zvědavá. Nebylo mi dodnes jasné, co to ta lodžie vlastně je, co tento pojem skrývá. Jedná se vlastně o dům s loubím, ale s jednoduchou a příjemnou výzdobou a úžasnou atmosférou. Dříve se zde scházela šlechta, dnes je z domu Radnice. Míjíme vlevo parčík El Greco (nejslavnější krétský malíř) Od náměstí Venizelou směrem k přístavu procházíme ul. 25. avgoustou. Opět ve výstavbě. Já, jako stavař obdivuji, jak vlastně Řekové staví

A opět se mi vybavují náročné a přísné normy EU. Dráty trčící ze země, nedokončené sloupy, kus hotové dlažby vpravo, kus hotové vlevo, uprostřed prach a hlína, výška sem výška tam. Jsem zvědavá, jestli se ty úseky spojí ve stejné výšce. Ale materiál je kvalitní. Kostel Ag. Titos ze 16. stol. Je zasvěcen patronu ostrova. A jsme u přístavu - jachetního. Vévodí mu Benátská pevnost, která odolávala hlavně náporu Turků v 17. stol. Pevnost založili Benátčané a nazvali ji Pevnost na moři. Naproti pevnosti nejdou přehlédnout arkády benátského arzenálu (opět pamatuji z minula). Máme čas, vše podstatné máme za sebou, takže Jirka velí, jdeme tam. Na pevnosti nás zaujaly lvi vytesaní do kamene. Na molu dost fouká, ale procházka je to příjemná. Nejsme zde sami. Kromě jiných turistů je zde ráj koček. Jsou všude a jsou dost ochočené. Z vody kouká rezavý vrak lodi. V dálce kotví dva trajekty společností Anek Line a Minoan Lines. Říkám si, že jeden z nich bude mít určitě namířeno mé milované Santorini, neboli Sv. Irenu, jak se ostrovu dříve říkalo. Pro mě je nejúžasnější pohled na startující letadla. Letiště je nedaleko.

Moc mě mrzí, že z Iraklionu nepoletíme. Nemohu zapomenout ani na moje PRVNÍ přistáni letadlem právě zde na letišti. Bylo asi 16 hod., slunce zapadalo. Krétu jsme už dávno rozpoznali a letadlo se stáčelo na přistání. Nezapomenu na pohled, který se mi naskytl. Nevím, zda je to tak stále, ale letadlo se stáčelo nad útes, na kterém začínala runway. Vypadalo to, že když bude níž, než má být, zavadí o útes podvozkem.

Došli jsme skoro na konec, ale už začínáme být trošku uchození. Jirka velí čelem vzad a míříme zpět k našemu autu. Procházíme přes arzenály, kde je příjemný chládek. Už nejdeme vrchem přes náměstí, ale spodní kratší cestou. Tankujeme za 12 € (1 litr : 1,075) a máme ½ nádrže. V 16:25 hod. vyrážíme směr východ, do mého opěvovaného Chersonissou najít malý příjemný hotýlek REA, kde jsem tehdy bydlela. Už p. Oršulíková z CK PanEurop, se kterou jsem v r. 1997 na Krétě byla mě připravovala, že není se na co těšit a vše je úplně jinak.

Vyjíždíme ven z centra, míjíme letiště, kde jak naschvál v tuto chvíli nic nepřistává a ani nestartuje a najíždíme na dálnici. Musím říci, že tento úsek už je opravdovou dálnicí. Vlevo je vidět okrska, po které tehdy jezdily autobusy a sbíraly turisty z jednotlivých letovisek. Vzpomínám na Maďary, kteří nastupovali v Guves a jeli s námi do Knossu a 20 min. monolog jejich průvodkyně v maďarštině. Hrůůůza.

Billboardy u cesty zvou do Aquaparku, který je novějšího data. Ten však nevidím, ale snažím se neminout sjezd na vedlejší cestu do Chersonissou. To se daří a opouštíme dálnici. Cesta je upravená, lemovaná stromy a svodidly. Vzpomínky se mi vrací. Byla to rušná komunikace, po které ve dne v noci do 3 hod. do rána svištěly auta a motorky. Náš hotel byl hned zkraje obce. A taky že je. Parkujeme a jdeme dovnitř. Mám však šok. Nikde nikdo, špinavá okna, pavučiny, bazén vypuštěný…. Uvažuji, zda má ještě před sezónou zavřeno nebo už zavřeno napořád. Nevěřím tomu, protože jsem nabídku na ubytování v tomto hotelu našla loni na stránkách Německé CK. V proluce vedle hotelu stojí další, za ním také. Ve stráni, směrem do vnitrozemí bylo jen pár domků a kilometry el. Drátů je dnes dálnice a další kvantum hotelů a apartmánů. Jen nádherný cca 8 m vysoký košatý fíkus je stále na svém místě. Zklamaně usedám do auta a schovávám fotku, na které jsem s majitelem hotelu.

Nakonec auto necháváme u hotelu Rea a míříme naší uličkou na pobřežní promenádu. Je odpoledne a vše je ještě takové opuštěné. Zrychluji, protože mě žene zvědavost. Jirka to vnímá a uklidňuje mě ať neblbnu. Mířím na terasu první restaurace, která je na ráně a rozhlížím se. Je to zase hrůza. Kréta opravdu severní stranou padá do moře. Pláž, kde se dalo před 9-ti lety ležet, kde stály slunečníky tuším ve dvou řadách, je dnes moře. Nechápu, co Angličany a Němce láká právě zde. Jedině noční život a ve dne spát. Procházíme kousek po promenádě na východ, ale po pár minutách se vracíme a míříme ještě k malému přístavu, vedle kterého je malý skalnatý výběžek. Do skály je zde vytesaný malý kostelík. Nyní byl zavřený, ale tehdy jsme byly s kamarádkou Juditou svědky svatby. Jediné, co je stejné jako před léty jsou mladí pouliční „malíři“, tvořící úžasné obrazy sprayovými barvami. Prohlížíme si od útesu druhou část pláže. Tu, kam jsme se s Juditou chodily koupat. I ta nestojí za nic, ale pláž je podstatně širší, než ta východní. Zde jsou i slunečníky a polehávající turisti. Kamerou se snažím dohlédnout do dálky, kde jsme se tehdy slunily. Fouká ale dost vítr. Balím to a dávám pokyn k návratu. V 17:30 hod. vyjíždíme směr západ. Jsem skleslá, zklamaná a mlčky koukám z okna. Ne nadarmo vždy říkám, že na stejné místo se nechci nikdy vracet. Jen Kréta bylo výjimkou, protože tehdy jsem z ní moc neviděla. Jirka se mě snaží rozveselit a navnadit na západ slunce. Ale výpočtem mi vychází, že už budeme dávno doma, když bude zapadat za horizont.

Mnoho fotek z muzea nalezneta na www.kreta.wbs.cz

Najeli jsme 365km a domů do studií jsme přijeli ve 20:00 hod.

Vzhledem k tomu, že tento den nebyl až tak náročný, v úterý toho projedeme zase trošku více. Jirka kupodivu souhlasí.