Obnova zapomenutého hesla

Založení nového účtu

Holčičí dovolená na Lefkádě červenec 2016

Na dovolenou do Řecka jsme odjely s Pepinou samy dvě.Většinou se v penzionu setkáváme s holkami ,které přes rok nemáme čas navštívit,jen si vzájemně píšeme.Tento rok žádná s námi neměla jet.

Jaké bylo nádherné překvapení v letadle,když se na poslední chvíli přiřítily Eva,Peťka,Zuzka a Radka.

Mělo to být pro mě prý překvapení.To tedy bylo! Nečekala jsem je.Celý let jsem se z toho nemohla vzpamatovat.Měla jsem velikou,opravdu upřímnou radost.Protože se známe dlouho a dovolenou většinou trávíme v zahraničí všechny spolu,zažijeme spousty legrace,smíchu,prožíváme neplánovaná aktivní dobrodružství.Je nám spolu fajn .

Vystoupily jsme z letadla a přes nos nás doslova praštil vlhký,rozpálený vzduch,který byl cítit škeblemi.

Na letišti a v jeho okolí bylo zakázáno fotit.Přesto se mi podařilo zachytit pár unikátních snímků při přechodu z letadla po ranveji do letištní haly.Šly jsme pěšky,všude nepořádek,vysoká neposekaná tráva a kolem postávající "pracující Řekové",ve svém poklidném pracovním tempu.

"Letiště" -chatrná plechová bouda s 2 x WC -nášlapkami. Klimatizace žádná.Uvnitř jeden dlouhý meandrovitý odbavovací pás,po kterém asi po hodině dorazily naše kufry.

Prošly jsme halou a hledaly východ,který byl označen velice malým nápisem EXIT. Před letištěm na polní cestě opět ve vysoké suché trávě postávaly mikrobusy(taxíky).Jeden jsme si pronajaly .Každá z nás měla několik zavazadel,než jsme je naskládaly do prostoru pro zavazadla,tak jsme byly přehřáté a rády jsme usedly do klimatizovaného mikrobusu a vydaly se do naší známé holčičí destinace.K "EVĚ"

Řidičovi na palubní desce ukazoval teploměr 36 C .Klimatizace fungovala jen v zadní části mikrobusu. Řidič za jízdy psal smsky,volal na mobil a mezitím se občas věnoval řízení. Na ostrově jsme neviděly jediného policajta,jinak by si nemohli řidiči dovolit ,to co jsme za 14 dní každodenně viděly.

V penzionu jsme byly všechny velice mile přijaty,jen jsme si musely počkat pár hodin,než se uklidí naše pokoje. Jelikož moře je přímo u penzionu,převlékly jsme se do plavek,sedly si na molo,popíjely chladné nealko pivo a čekání jsme si zpříjemnily povídáním.Když se sejde tolik ženských a každá má co povídat,nestačila jsem zaznamenávat veškeré informace,které chtěly všechny najednou sdělit.Byly jsme příjemně uvolněné,Peťka usnula ve stínu a spala až do večera.

Večer jsme šly do nedaleké taverny,kde kdysi po několik let obsluhovala mladá,příjemná Slovenka.Dnes už tam po ní zbyly jen slovenské nápisy v menu. Holky si daly víno a zábava se rozjela .Upoutávaly pozornost kolemjdoucích chlapů,tak jsem se zvedla a odešla na pokoj.Ony mají výhodu(nebojí se chlapů).

Zapnula jsem si klimatizaci a usnula.Probudila mě arktická zima,v pokoji byla teplota jak u Baltického moře.:-)

V noci se holky vrátily do penzionu a že se jde prohlédnout město a podívat se do obchůdků,které lemují hlavní cestu zprava i zleva ,jeden vedle druhého.Největší překvapení pro nás bylo,minimum turistů v ulicích.Chvilkami jsme měly pocit,že je víc Řeků než turistů v ulicích.Lidé se bojí migrantů. I letadlo bylo poloprázdné.

Zdražilo pivo,kafe,zmrzlina.

Po noční procházce prázdnými ulicemi jsme se vrátily do penzionu,sedly si na molo,namočily si nohy do teplého moře,nechaly šplouchat vlny až ke kolenům a plánovaly program na další dny.Probraly jsme předešlý den a odebraly se na kutě. Klimatizaci jsme nastavily na příjemnou teplotu,zabalily se do prostěradla a usnuly dřív ,než zhasla šetřící žárovka v lampičce.

Probudila jsem se při ranním vyzvánění mobilního budíku.Nemohla jsme se zorientovat,kde jsem.Za to Pepi vykřikovala,že je už vzhůru 2 hodiny,má ukrutný hlad .Veselou náladou hýřila na všechny strany.

U snídaně jsem se sešly všechny společně.Srazily jsme stoly k sobě a vyprávěly si ,smály se.Snídaly jsme jak anglické královny.Dosyta a hodně dlouho. Před 11 hodinou jsme se rozloučily.Někdo odešel k moři,někdo po nákupech .My jsme si s Pepi a Peťkou vzaly pruty a šly jsme lovit ryby. Odpoledne nám přistavily auta, která jsme si pronajaly na cestování po ostrově. Horké slunce se pomalu schovávalo za vysoké pohoří,které je na ostrově všude,kam se podíváte.

Voda v moři byla tento rok na mě neskutečně studená. 22C

Pořídila jsem si kameru,dva foťáky a doufala,že se mi podaří natočit dokument o ostrově.

V penzionu jsem si vzala kajak, kameru a vydala se sama na moře. Vlny byly tak akorát,musela jsem dávat pozor při průjezdu člunů a velkých lodí blízko mě.To jsem jen doufala,že se nepřevrhnu do moře. Byla jsme asi 2km od břehu,když jsem dorazila k menšímu ostrůvku s jedním domečkem(v té době neobydleným).Jinak byl ostrůvek krásně zelený,zarostlý borovicemi,obsypán obrovskými bílými kameny.Chtěla jsem vystoupit,ale břeh byl plný mořských ježků.Protože jsem neměla boty do vody ,tak jsem neriskovala píchanec do chodila. Natáčela jsem blízko břehu,cikády překřikovaly šplouchání vln a já pomalinku objížděla ostrov a natáčela a natáčela.Sluníčko sladce hřálo a já si užívala neskutečnou nádheru tyrkysového moře,příboj,samotu ,přírodu.

Po několika hodinách na kajaku s připáleným nosem a krásnými,neopakovatelnými zážitky jsem se vracela ke břehu.

Všechny holky mě už s obavami očekávaly ,neboť se žádná neodvážila na kajaku plout na moře. Já jsem se nebála.Plavat umím,žraloci v těchto končinách nejsou a mám-li umřít,tak ať je to aspoň krásná smrt.(smrt beru jako vysvobození)

Kajak byl plný vody,neměla jsem sílu vytáhnout jej na břeh.Poprosila jsem Pepi,aby mi pomohla . Protože jsem měla v ruce kameru,dala jsme si ji za plavky do výstřihu. Jenže, jak jsme se ohnula pro kajak nad vodou,kamera mi vypadla do moře a já v tu chvíli věděla,že všechnu tu zachycenou krásu ostrova,řvoucí cikády,šplouchání vln o bílé prosolené kameny už nikomu neukážu.

Okamžitě jsem běžela na pokoj,zapnula fen a vysoušela kameru. Nic. Pak napadlo Zuzku,abych kameru propláchla sladkou vodou pod vodovodem.Několik minut jsme pouštěla vlažnou vodu do kamery ,slzy v očích a vztek sama na sebe.Použila jsem opět fen.Zase nic. Poslední naděje byla vyndat kartu a doufat,že se zachoval film i fotky .Zachovaly se . Na to jsem přišla až doma.V Řecku jsem neměla sebou notebook..

Zbytek dne jsme proležely na pláži,všechny holky se s chutí a radostí koupaly každou chvíli.Pro mě to bylo stále nepříjemně studené.(nejsem otužilá)

Večer než jsme si dopraly plavky,ťukaly na nás holky,že se jede do hlavního města.

Auty jsme tam byly do 1/2 hodiny,cestou kolem pobřeží s nádhernými výhledy na pláže,hory a v dálce vyčnívající zelené ostrovy.

Hlavní město Lefkas s 14 tisíci obyvateli neoplývá téměř žádnými památkami.Jedná se spíše o menší město s hlavní třídou,která je zároveň pěší zónou a korzem podél pobřeží s přístavem plným malých i velkých lodí,plachetnic atd.Přístav lemují taverny,bary a kavárny-bohužel zcela prázdné.

Když jsme zašly do bočních uliček a nakoukly do rozkvetlých dvorků,plných citronů,vína,datlí,mandlovníků ,vysokých ztepilých kaktusů,zapomněly jsme,že se procházíme hlavním městem.

Lefkas má snad jedinou zvláštnost a tou je padací most cca 20 m. který několikrát za den spojuje ostrov s pevninou.

Občas nějací domorodci málem spadli z barových židlí,když se zakoukali Pepi a ještě některým holkám na jejich hořejší vnady.Přišlo mi to velice legrační,zůstali jim úžasem otevřená ústa. Ve spěchu jsem zapomněla v penzionu kameru,abych ty samce natočila.Nemám obavy,že bych to už nestihla natočit,neboť ústa nezavřeli ani,když jsme se vracely zpátky k autům.Mohli si vykroutit hlavy..

Holky se svými přednostmi nenechají nikoho v klidu,provokují a mají z toho jen legraci.

Další den za námi.

Všichni vstávají celkem brzy ráno.Já mám v uších špunty(Pepino chrápe),tak nic neslyším ,můžou kolem mě střílet.

Po snídani,která pro mě znamená jogurt,kafe a suché housky,jsem čekala až se všechny dosyta najedí .Kdyby jen pojedly,sedáme u velikého stolu a jak jsem se už zmínila,když se sejde tolik ženských,povídání nemá konce.Každá chce něco říct.A také řekne.

Kolem poledne jsme zabalily plavky,foťáky a vyrazily na pevninu do krásného přímořského města Pargy ,vzdáleného asi 120 km.

Cestou jsem požádala Pepi o focení za jízdy. Pepi focení nezvládala,neměla brýle,tak jsme držela foťák s kamerou v ruce ,fotila řídila jsem zároveň.Jak dopadne výsledek,na to se podívám až večer!?

Parga- je přímořský přístav v regionu Epirus.Žije zde asi 2,5 tisíc obyvatel.V Parze se parkuje všude,kde je volné místo,nikde se neplatí za parkování.Všude je 50 a nikdo rychlost nedodržuje.Každý jede rychle jak potřebuje.I já. Nejsou policajti nikdo se nebojí postihu.

Parga se svým nábřežím lemovaným rybími tavernami skýtá strhující výhled na záliv a několik zelených ostrůvků na jihu.Největší dominantou města je benátský hrad na kopci s výhledem na město a písečnou pláž Valtros. Hrad z 11 století,který byl několikrát obsazen a poničen Turky, stojí za odpolední prohlídku.Nízké barevné domky v přístavu jsou vystavěny do kaskády na svahu,jenž se vypíná nad okouzlující zátoku.Všude se zelení olivovníky.

Na malém náměstí je položená největší kotva ,jakou jsem kdy viděla.Každý si musí udělat snímek alespoň do mobilu.

V zálivu je malinký ostrov Panagia,na který se dá i doplavat.My jsme se přeplavily na motorovým člunu.Odměnou nám byla prohlídka malinkého kostelíka a starého francouzského opevnění.

Vrátily jsme se na nábřeží,našly si naší oblíbenou tavernu,obsluha byla jako vždy vynikající(ženy),všude se dobře domluvíme,Řekové umí docela dobře anglicky.

Musela jsem si koupit u jedné staré paní s klobouky přikrývku na hlavu(sombréro),spálila jsem si ramena a prsa.

Procházely jsme úzkými uličkami obklopenými malinkatými obchůdky z každé strany.

Auta by neprojela,domy jsou tak blízko u sebe,že když roztáhneme ruce,pomalu se dotkneme obou domů současně. Všude je stín,sluníčko nemá možnost proniknout do úzkých uliček.

Nakoupily jsme si pár suvenýrů,já dřevěnou kočku a pohledy.

Slunce se schylovalo k západu,vyrazily jsme zpět na ostrov.Cesta zpátky se nám zdála mnohem kratší.Projížděly jsme tunelem ,na příjezdových branách vybírali poplatek 3 eura.

Večer se chystáme na ryby.

Při psaní deníku mi holky do toho zpívají,kecají,blbnou,že se nemůžu soustředit.Dělají si ze mě srandu-"můj milý deníčku".

Není to tak jak si myslí. Chci se pokusit udělat dokument i s povídáním.Když si nezapíšu každý den co a jak,po dovolené už nebudu v obraze.Spoustu toho zapomenu.

Dopíšu to večer,nechci být pro smích:-)

Ryby jsme nechytly,neměly jsme dobrou návnadu.Zítra obstaráme.

Přinesly jsme si kafe k molu,světla na pláži nám svítily do prostoru i na moře.Najednou se vynořily další a další obyvatelky a zase se povídalo,povídalo a smích se rozplýval daleko nad moře.. Všechny popíjely nějaký alkohol,který je příjemně uvolnil. Já jsem zvolila řecké nealko pivo ,bylo výborné.

K ránu se mi začaly zavírat oči,vybídla jsem Pepi k odchodu na lože a .ke spánku.Ani neprotestovala.

Tak dobrou a zítra budu pokračovat.

Další den.

Dnes jsem překvapila i sama sebe.Vstala jsem velice brzy ráno.Všude bylo ticho,jen vlny z moře narážely lehce do mola.

Vzala jsem si sudoku,uvařila si kafe a vyšla na terasu jen v kraťasech a tričku. Užívala jsem si ranní pohody,luštila sudoku a nevnímala čas.

Za hodinu vstala Pepi,hledala mě v posteli a já nikde.Překvapením ji zůstala otevřená pusa.Vyrazily jsme na snídani.Opět jako každé ráno jsme snídaly celá kupa ženských.Snídaně se protáhla do poledních hodin.Lehátka u moře máme pár kroků od stolu,takže někdo snídá a u toho se i opaluje.

Já jsem odjela na kajaku do zátoky v Nidri .Docela dlouhá jízda s nepřetržitou frekvencí projíždějících lodí a člunů kolem mě.Na konci zátoky byl neuvěřitelný klid,zakotvené opuštěné lodě a několik málo letních chatek a domků.V zahrádkách rostlo nejrůznější ovoce od jablek,hrušek,datlí,citrónů,banánů atd.Chtěla jsem holkám nějaké ovoce přivézt,ale strach mi nedovolil vystoupit na pevninu. Nikde nikdo nebyl,ale co kdyby na mě vyběhl pes? Co pak? Za tu hrůzu mi ovoce nestálo.

Vrátila jsem se kolem 18 hodiny,slunce se pomalu schovávalo za vysoké pohoří ,které se táhne podél celého městečka.

Stihly jsme se ještě vykoupat v moři s Pepi a pak do sprchy.

Večer jsme vyrazily samy dvě do nedaleké taverny na pork meat a hranolky.Paní co nám psala objednávku neuměla moc dobře anglicky a jídlo popletla.Nemělo smysl se s ní dohadovat,jelikož nerozuměla ani slovo.Jídlo jsme snědly,byly jsme hladové.Vychlazené nealko všechno spravilo.V žádné restauraci ani taverně jsme nikdy nedostaly párátka(prostě je nepoužívají).Dorazily jsme do penzionu po 22 hodině. Pepi šla ještě na ryby,mě opustila fyzická síla.Hledám špunty do uší,přehazuji přes sebe prostěradlo,točím se do klubíčka a svět ať si žije dál beze mě až do rána. Pepi něco kutí,ale to já už nevnímám.....

Je pátek ráno,jako obvykle všichni sedí u snídaně a vesele se baví.Kde se vzala tu se vzala kočička pod našim stolem.Přinesla jsem ji talíř se salámem,smetanu.Všechno snědla,byla hladová.Některým hostům se to asi moc nelíbilo,ale já na ně kašlu.Nemám ráda hladová zvířata,natož kočky.Od minulých let ubylo koček na ostrově(asi je kastruji)

Po snídani jsme vyrazily s Pepi na západní část ostrova.Holky zůstaly na pláži,dnes byly lenivé a mírně přiopité.

Jelikož ostrov není tak velký,za chvilku jsme přijely na vrchol ostrova a za nedlouho jsme byly na druhé straně. Na první pohled nás uchvátil krásný výhled z vrcholu do do skal a pěnícího a burácejícího moře.

Sešly jsme ze skály cca(120 m) dolů k moři,.Slunce pálilo,moře bylo blankytně modré,nebe bez mráčků,teploměr ukazoval 47C,prostě nádhera.

Ale v moři se koupat nedalo.Vlny byl tak obrovské,že jsme se nemohly dostat zpátky na břeh.Neustále nás vlny táhly zpět do moře.Chvilkami nám šlo až o život.Podruhé už jsme to nezkoušely.Seděly jsme na písčitém břehu a nechaly se omývat příbojovými vlnami,které měly ohromnou sílu a občas se vylily až k batohu,který byl o několik metrů dál.

Odpoledne jsme se vrátily do Nidri. Po únavném,horkém dni jsme zalezly do chladného pokoje a usnuly.

Probudily jsme se pozdě večer. Přesunuly jsme se na terasu,objednaly si večeři,která byla na obrovských talířích,nedala se sníst.Přišly holky a s jídlem nám pomohly.Nakonec se otevřely lahve s vínem a jako každý večer se povídalo,zpívalo.

Já na břehu chytala s Peťkou ryby,ukopla jsme si prst na noze.Strašně to bolelo,prst mi zčernal.Odešla jsem na pokoj a ledovala si nohu.

Nemohla jsem usnout,tak jsme seděly venku,všichni odešly spát až na Zuzku s Danou.Přisedly si k nám a dopíjely víno. Pozdě v noci jsme procházely jídelnou a narazily jsme na spící cikádu.Nikdo z nás ji ještě neviděl.Tak jsme si ji fotily ze všech stran.Zuzka chtěla cikádu otočit na záda,jenže cikáda zvedla krofky a odfrčela ke stropu.Všechny jsme začaly ječet,jelikož při roztažení křídel cikáda vydává zvuk jako u nás chroust.Akorát je mnohem,mnohem ,mnohem větší.Cikáda odlítla,my jsme se uklidnily a stačily si ji vyfotit.

Konec dnešního dne uzavírám psaním deníku a pohledů.

Tak zase zítra.

Dobrou noc.

Sobota byl oddychový den,sluníčko se schovávalo po celý den sem tam za nějaký mráček. Voda v moři byla stále pro mě dost studená.Jednou jsem se vykoupala,studily mě plavky a byla mi zima.Šly jsem se převléknout do suchého oblečení.V pokoji nás přepadla únava,tak jsme zalehly a usnuly. Odpoledne jsme Eva,Zuzka,Pepi a já odjely na vodopád v Nidri.

Chvilku nám trvalo,než jsem našly správnou cestu.Nikde žádné značení,jen odpadky povalující se všude.Teplota vzduchu vystoupala opět nad 35 C.

Cesta vedla hlubokým kaňonem,který by nám při sebemenším otřesu země mohl zavalit cestu a už by jsme se nikdy nedostaly ven.99% návštěvníku vodopádu byly ženy.Chlapi jsou asi líní.Což mě maximálně vyhovuje.

Od malé jeskyně jsme stoupaly 300-400 m po schodech k vodopádu.Cesta kolem nás tekla čůrkem,koryto řeky je v létě téměř vyschlé.

Vodopád byl krásný,tichý a přitom burácející voda se rozstřikovala na všechny strany.

Nafotila jsem spousty fotek a natočila krátký film.

Zpátky jsem se dostávaly prolézáním skalních útvarů,nezvyklé rostliny i malí živočichové nás překvapovali v každém zákoutí skal.Fotila jsem v takovém tempu až se mi zahřívaly foťáky. Co se nepovede,vymažu.

Do penzionu jsme dorazily k večeři.Všechny jsme byly vyhládlé,objednaly jsme si pizzu Margaritu a málem ji snědly i s talíři.

Za tmy jsme šly chytat ryby.Několik malých rybiček mělo být nástrahou na velké ryby.Malé ryby zmizely a velké se najedly a háčky nechaly prázdné.To je smůla.

Tak jsme zůstaly sedět u moře na břehu.Přicházely holky a Peťka začala povídat o marťanech. Já i holky jsme ji odporovaly,nevěříme na mimozemský život v naší galaxii. Pe´ta tvrdí,že existují,že jsou marťani vývojově daleko před námi,spojení s nimi existuje -radiové vlny.Ona je slyšela. Vybuchly jsem v hurónský smích a začaly s ní polemizovat.Bolelo mě břicho od smíchu. Kdyby marťani existovali,přišli by nás navštívit a dali o sobě vědět.(můj názor)

Debata se rozjela,smály jsme se všichni. Péťa excelovala ,ale přesto nás nepřesvědčila o životě jinde ve vesmíru.

Kolem půlnoci jsme se rozešly na pokoje.Nám s Pepi se ještě nechtělo spát,tak jsme se vydaly do centra města. V obchodech je spousta zboží,ale nic praktického a hezkého,samé kýče.Přivézt někomu něco hezkého je veliký problém.Pohledů je dost,tak kupuji pohledy,ráda je posílám.

Žádní lidé,jak po vymření.

Vrátily jsme se do penzionu,,oblékly trička na spaní a padly za vlast.

Ráno jsem nemohla spát ,bolela mě ruka.Otevřela internet a koukám- v Turecku byl puč a ve Francii najel černej magor na 100 dětí.

Svět chlapů musí neustále někoho zabíjet,válčit.Jsou to magoři.Jdu zkusit usnout,jsou 4 hodiny.

Pepi vstává brzy ráno,ustele si postel,oblékne se,kouří,pije kafe a neustále se chodí dívat,jestli jsem si už vyndala špunty z uší a chystám se vstát.

Křičí hlady a budí mě foukáním do tváře.(kdyby to byl mořský vánek)ale cigaretový ozón není po ránu zrovna moc příjemný.

Snídaně se opět protáhne téměř do oběda. Všechny máme spousty zážitků,tak si je vzájemně sdělujeme.Počasí nám už druhý den nepřeje,někdo leží na pláži. Sluníčko občas vykoukne a přesvědčím se,jestli vydržíme."my jsme české holky,my jsme z oceli,my vydržíme všechno".

Dnes se počasí umoudřilo.Od rána jsme na pláži,užíváme si koupání ve "studeném moři". 24C vzduch 35C

Vydržely jsme dnes na pláži celý den. Pepi občas usnula,já si chtěla číst,nebo luštit sudoku,ale Eva je nekonečně mluvící robot.V její společnosti nemá nikdo šanci usnout,natož si něco číst. Neustále musím odpovídat na její otázky.Hledám očima některou z holek,aby mi přišla na pomoc. Netrvá dlouho a řeč se stáčí na jinou světovou stranu k holkám,které ještě netuší co je čeká.Odbíhám pro kajak a odjíždím na další výlet po moři.

Večer mě strašně bolela ruka(asi od pádlování).Musela jsem si vzít něco na bolest ,usnula jsem. Chtěla jsme vyjet do hor,tak jsem se těšila.Bolest byla silnější než moje vůle a chtění.

Snad zítra.

V noci jsem se vzbudila,z lednice jsem vyndala meloun nakrájený na kousky ,sedla si na molo u moře a pozorovala ranní svítání.Pepi za chvilku vyskočila z postele ,vzala foťáky,mobily a natáčely jsme ranní sluníčko a příchod nového dne.

v odpoledních hodinách jsme vzaly Zdenu s Evou do hor na výlet.Myslely jsme,že vyjedeme na nejvyšší bod ostrova Lefkády .Nepodařilo se mi najít cestu.Stoupaly jsme,klesaly,ale cestu k vrcholu ne a ne najít.Zastavila jsem u cesty mezi opuštěnými stromy a snažila se hledat v mapě,kudy dál.V tom některá z nás zahlédla citróny na stromech.

Tak jsme se všechny vydaly mezi stromy a trhaly citróny.Občas byly vysoko,tak jsme si pomáhaly klacky,nebo ztvrdlou hlínou.Rostlo tam i pár stromů s pomeranči a mandarinkami,nebyly ještě zralé,nedaly se jíst.

Naplnily jsme si tašky a na pláži popíjely vodu s citróny.

Pepi odběhla do obchodu koupit smetanu do kafe a já jsem odešla na pláž.Za chvilku se přivalila celá banda holek.

Domlouvaly jsme se na příští rok,že si opět najdeme něco společně,blízko moře .Lefkádu už známe moc dobře,tak se přesuneme na jiný ostrov.

Dva dny nás tady usurpují uřvané řecké děti(kluci 3-5 let).Pepi málem jednoho už utopila.

Rodiče jsou stupidní.Dva malí kluci otravují dovolenou všem svým řvaním. Nikdo nemá odvahu je poslat kamsi. Pepi jediná na ně zařvala,ale výsledek není žádný.

Včera kolem poledne jsme vyrazily na poslední výlet autem do hor. Chtěla jsem navštívit typickou horskou řeckou vesničku.Značení na silnicích je katastrofální. Odbočka je ihned za šipkou doprava,prašná cesta,pro jedno auto.Jestli to je příjezdová cesta,nebo cesta do hor,to zjistím až dojedu na konec. Netrefila jsem se.Otočila jsem auto a najela na další polní cestu,která vede do vesnice. V horách jsem jela na 1 max.2 rychlostní stupeň.Samé serpentiny ,žádná svodidla,žádné zábradlí.Až jsem se divila,že nejsou nikde vraky aut v hlubokých příkopech. Zastavily jsme hodně vysoko u tamnějšího kostela.Vesnička čítá několik domorodých lidí a pár opuštěných domků.Všude je neskutečně zeleno.Vše roste,všemu se daří.Na ostrově nikdo nešetří pitnou vodou.Asi ji mají dostatek.

Chvilkami jsem měla pocit,že jsme v polovině minulého století,kde se zastavil čas.Domky splácané ze všeho možného a jak se dá.Voda vedená hadicemi po trávě,žádná kanalizace.Elektřina napojená a připojená jak v Indii.V domech škvíry pod dveřmi,žádné zateplení.

Dvě babky seděly na jakémsi pomyslném náměstíčku v koutku ve stínu.Oblečeny byly v černý kroj,černé punčochy a černé šátky.Pozorovaly děj,který se nekonal.Sem -tam prošla líně kočka od domu k popelnici. 2x za den projelo auto ,všude byl mír a klid,pohoda.

Nafotily jsme zahrady plné zelených citrónů,všudepřítomný nepořádek.

Řecko a dálný východ si neumím představit uklizené,čisté.K nim to prostě patří.

Výmluvy,že je horko,se mi zdají zcela neopodstatněné.Každý den 10 minut večer při západu slunce posbírat odpadky kolem domů a bylo by čisto.

Sjely jsme opatrně dolů z hor.U benzínky nabraly benzín a zaparkovaly auto nedaleko penzionu.

Ve 21 hodin si kdosi přišel pro auto.Vzal klíče,auto si ani neprohlédl.Samozřejmě,že bylo v pořádku.

Na večeři jsme šly ke Slovence. Gyros a hranolky byly dobré,přesto mi bylo hodně zle po jídle.Přesto jsem musela odejít na pokoj a přečkat do rána,než se mi ulevilo.

Ráno stála kočka před dveřmi a dožadovala se jídla.Pepi ji dala jídlo,kočka se najedla a odešla do stínu.

Celý den jsme trávily u moře s holkami na lehátkách. Kolem poledne jsem si vzala kajak a jela se projet po okolí.

protože bylo hezké počasí,bezvětří,na moři bylo v provozu hodně motorových člunů s různými zábavnými lákadly na turisty.Vlny byly od člunů dost vysoké ,často neočekávané,tak jsem nejela daleko,abych se nepřevrátila do moře.

Ne že by mi to vadilo,ale moře je stále na mě moc studené.

Slunce pálí,jak žhavá kamínka.Pepi je většinu času schovaná ve stínu pod slunečníkem.

Kolem 16 hodiny jsme odešly na pokoj prohlédnout internet a fotky.Na chvilku jsme si odskočily na jídlo.Moc mi tady chybí česká kuchyň.Klasika-chleba.

Chtěly jsme palačinku se zmrzlinou a bez čokoládové polevy.Samozřejmě jsme dostaly opak.

Zmrzlinu jsme si koupily zvlášť.Nic moc,drahá a šílené ledová.Bolel mě spánek od ledu.

Večer jsme šly na terasu,objednaly si večeři,která byla tak pro 5 lidí co do množství.

Eva s Peťou se divily,že dávám barmance spropitné. Celou dobu si s námi povídala,výborně se o nás starala,tak proč jí nepřispět na její skromný život tady v horku.

Na a na závěr:

Vypsala jsem tři propisky.

Utopila jeden foťák.

Smazala jsem si snímky z prvních tří dnů.

Roztrhala boty do vody,

Ukopla si palec.

Vyluštila všechno sudoku.

Na dva pruty chyceno několik ryb.

Polovinu triček jsme mohly nechat doma.

Jsme odpočaté.

Na letišti v Preveze jsme nesly zavazadla k rentgenu .Pepi položila kufry na pás,já stála za zády sedícího pracovníka.Otvírala jsme si minerálku.Jelikož byla okysličená,vystříkla na všechny strany,nejvíc na záda a kalhoty toho chlapa.Ten vzteky zbrunátněl,zastavil pás i rentgen a že se jde převléknout.Ještě jsem za ním volala anglicky ,že mineral water has no sugar. Myslela jsem,že nebude ulepený.Stejně se šel převléknout.Na letišti bylo horko,bez klimatizace,měl to jako osvěžení.On to tak asi nebral.

Let proběhl rychle a dobře.