Obnova zapomenutého hesla

Založení nového účtu

Západní Kréta

ZÁPADNÍ KRÉTA NAŠIMA OČIMA.

Zkuste přežít ve zdraví nějaký ten můj hrubší výraz a ne úplně striktní "pravopisectví."

Takhle jsem to žil, viděl a cítil a jinak by to ani správně nevyznělo.

Vysvětlivky :

N.N.R. - New National Road - krétská dálnice

Viktorka - Naše autíčko - Suzuki Grand Vitara 4x4

Cesta-necesta - Komunikace jen pro terénní auto - dál pěšky

Frapekafe Nescafé, led, mléko, cukr - našlehané do pěny

Bydlo, doma Náš přechodný domov v Paleochoře

ÚTERÝ 17.9.2013 - (Směr na jih - Kréta - Paleochora)

Praha - letiště Ruzyně !

Při našem odbavení se moje paní musela zout ! Jestli nepašuje nějaký státní tajemství nebo diamanty či co z našeho rozkradenýho státu.

Cha, cha - moje ženská a pašerák - to je tedy představa !

Sebrali nám Niveu kelímek - 200 ml. To už je do kabiny prý moc velké - jenom do 100 ml. Divný !

Já jsem kupodivu prošel bez problémů - ani mě ten celní ohmatávač neosahával ! Ostatní chlapy většinou ano - asi jsem nebyl jeho typ.

V letadle sedím u okénka těsně za křídlem. Úžasně málo místa pro nohy i pro ruce - k vidění - prd. Sedím v pozoru. Na tohle éro mám moc dlouhý končetiny a velký panděro ! Příště se poohlédnu po nějakém raketoplánu nebo něčem podobném.

No - dvěma slovy - Děs - běs !

Oběd - rýže, podivné maso, zelenina a k tomu limča a kafe - protože od letiště pojedu autem. Ostatní mohou pivko, víno, kořalu a tak.

Před přistáním v Chanii letuška roznášela cukrátka a nechtěla mě místo bonbonu přinést popelník - že nemá. Tak jsem ji požádal aby ten popelník určitě nezapomněla naložit, až poletíme domů - usmála se.

Pilot s námi třísknul o dráhu až mě moje plechový zuby zacvakaly a v kloubech zakřupalo. Asi měl to éro jen půjčený - nebo co ?

Za mého - neskutečně vzdáleného mládí - se mohlo v době letadel

IL 14 a IL 18 nejen kouřit, ale prodávali tam i balíčky cigaret po pěti kusech. Fakt ! Nelžu - nemám to zapotřebí.

Po přistání nás vyhnali ven do vedra 31° na mobilní schody a potom autobusy dopravili do letištní haly.


Předpoklad přesunu z letiště Chania na místo ubytování do penzionu Lithi v Paleochoře :

Moje paní (dále jen babka) pojede autobusem s delegátkou a ostatními a bude sát všechny informace. Já za nimi Viktorkou.


Pro možnýho čtenáře předesílám : "Jsem závislák, nikotinovej - ale neléčím se a nebudu ! Nechám to tak."

Tři a půl hodiny bez cíga ! Už si dovedu představit nekonečno ! Protože tak dlouhá se mě jevila tato cesta.

Huba se mě už lomcovala velikou, velikou ou ou ou chutí a měl jsem jednu jedinou soustavnou vidinu - cigaretu.

V hale jsem objevil velmi sympatické a usměvavé děvče s cedulkou Viamare. Přihlásil jsem se, představil, a že moje babka za chvíli dorazí i s velkými kufry a dokumenty.

Já, že jdu sjednat tu smlouvu o zapůjčení vozu a pojedu za autobusem

Domluveno - jde se na to !

A od tohoto momentu začala moje Křížová cesta z letiště v Chanii do Paleochory - fakt cesta s velkým ká !

Vidím řeckýho bohéma s hárem až na záda (něco kolem padesátky) co třímá cedulku, na které bylo vyvedeno - STEPAN - ale dělal jsem neviditelnýho. Minul jsem ho jako zákaz zastavení a upaloval před barák ukončit ten příšernej absťák.

Zprvu jsem měl chuť zapálit si ty cigarety tři. Současně ! Vystačil jsem se dvěma. Postupně - ale ve velkým fofru - jednu tak na čtyři - pět tahů.

Potom jsem naklusal k Řekovi - aby ho nebolely nohy z toho stání a na něj :

"Autovay ? - Štěpán jméno mé !"

On že : "Jés - duju spík ingnliš ?"

Já na něj : "Nou !"

Poklesla mu čelist a zeskelnatěly oči. Tak jsem ho uklidnil :

"Neboj strécu - nějak to dopadne. Všechno zatím nějak dopadlo akorát Gagarin údajně ještě furt někde lítá."

Udělal na mě : "- É - OU ?!?!"

V ruce držel smlouvu a tak já na něj : "Kchamán," a mávl jsem rukou ke křeslům v hale.

Tam jsem vyložil karty na stůl : Pas, řidičák, platební kartu a lejstro, že máme káru zamluvenou.

A už to šlo. Měl jsem z domu zkouknutou českou variantu smlouvy a tak jsem věděl, co kam píše. Problém nastal, když jsem mu potřeboval vyložit, že bude ještě jeden řidič.

V anglickém slovníku jsem našel výraz pro - manželka - ukázal mu ho a potom na prázdnou kolonku ve smlouvě.

"Jés !"

Potom jsem pro jistotu naznačil středně velké obliny na hrudi a bylo.

"Jés !"

Povídá bohém.

Říkám mu : "Tady seď a ani se nehni - přivedu toho druhýho šoféra - svoji babku.

"Jés !"

Povídá zase ale s takovým zvláštním pohledem - skoro bylo vidět, co mu táhne hlavou - ale o tom raději psát nebudu.

Babka - zatímco jsem takto "mezinárodně" vyjednával ten pakt mezitím vyfasovala kufry a našla naši delegátku Zdeňku.

Celá česká skupina do Paleochory se naložila do autobusu - jenže já nevěděl, kde přesně jsou ! Pomocí telefonů jsme se nakonec našli.

Řekovi jsem konečně přivedl toho šoféra s oblinama - on ho zapsal a všichni jsme to podepsali. Uškubnul jeden papír strčil mě ho do ruky a říká : "Polís - jes ?"

Pochopil jsem, že kdyby nás zastavil ten "polís" tak máme aspoň papír z půjčovny a nepůjdeme hned do čučáku.

Já na něj : "O kéj !"

Druhej šofér - babka - se odhmotnil a pro mě a bohéma přijela dodávka a dovezla nás na parkoviště, kde už stála Viktorka. Možná se mýlím, ale myslím, že se na mě trošku usmála.

Tam mně udělal krátkou instruktáž, napsal na kus papíru : Benzin 95, dal klíče a zmizel jak pára z prádelny. Myslím, že zmizel rád a že měl co povídat večer kámošům v hospodě, nebo na terase svým bližním.

S Viktorkou jsem odjel na první další parkoviště (kde na mne parking boy neviděl) a tam jsem si ji osahal pořádně ! Je to už sice dáma v letech ale o to je jednodušší. Jednoduchý ovládání se mě bude v horách moc a moc hodit.

Benzinu měla chuderka podvyživená jen kousíček nad rezervu.

"Neboj Viktorko ! U první pumpy dostaneš do korýtka až po špunt."

Začal jsem hledat mapy z Google Earth vytisknutý přesně pro tuto cestu z letiště do chalupy v Paleochoře. Trasu kousek po kousku abych dobře dojel, kdyby mě ujel ten autobus, co mě měl vést jako slepeckej pes. Podle satelitu je to v Chanii a pod ní děsná motanice než se jeden dostane na tu jejich dálnici. - ( řecká napodobenina naší dálnice ale taková nějaká o hodně slabší).

Už vím ! Mapy jsou v batohu a batoh v autobuse a autobus už někde na cestě na jih Kréty.

Fuj – fix.

Plivnul jsem na cestu a zatvrdil náturu.

Přede mnou cca. 90 km z toho šedesát přes hory.

Sice barevná, lesklá ale hrozně malá mapa od Řeka je mě platná jak mrtvole zimník, nebo brejle - případně jejich kombinace.

Tak jsem to vzal nahrubo dolů na jih, že tu "autostrádu" nějak přece musím trefit. Vede přece po celým severním okraji ostrova a já jsem ještě severně nad ní.

Napravo benzinka a tak - šup tam ! Dám Viktorce slíbenej dlabanec.

Řekové tankují většinou tak, že z auta podají obsluze bankovku a čerpadlář naleje podle peněz a šofér frčí dál po svým. Vůbec se z auta neleze.

Jenže já jsem potřeboval koupit na kartu a navíc jsem si tak nějak nevšiml, kde má Viktorka hrdélko. Tak jsem vylez a ukazuju obsluze platební kartu a notýsek s nápisem : Benzin 95 - s ústním dotazem : "Jés ?"

Obsluha : "Jés !"

Tak to by šlo - to je dobrý. Teď ještě najít tu nádrž. Dvakrát jsem auto obešel a nějak jsem ten dekl té nádrže zase přehlíd. To už se chlap začal škaredit a tak jsem mu pro sichr ukázal tu smlouvu. To aby na mě ještě nakonec nepoštval žandáry. Jako že jsem tu káru ukrad a že jsem tak blbej zloděj že nevím ani kde to má nádrž !

Mrkl na ten papír, rozzářil se jak měsíček a mile s širokým řeckým úsměvem pravil: "Ou - jés !"

Já si to přeložil tak, že už podobnejch blbců z letiště a z půjčovny vozů tady viděl dost, ale že rád pomůže když může.

Vzal mě z ruky klíč. Odemkl nádrž - byla tam kde je normálně - a že : "Ful ?"

Já : "Ful !"

Jasně, že ful - nevidíš, trdlo, jak je to auto hladový ?

Tak udělal to ful - zamknul dekl, vrátil mně klíče a pokynul k budce. Tam že budu platit (litr za 1,8 - 1,9 "éček"). Taky že jo. Rozjely se přede mnou dveře a já zíral na regál s rohlíkama přes celou stěnu přede mnou. Otočím se do leva - vidím dědka. Otočím se na druhou stranu - vidím zase dědka. Co je za mnou to jsem věděl - tam jsem se dívat nemusel.

Pak jsem nějak mezi těma zrcadlama objevil mezírku a skrz ni se dopracoval k dalšímu chlapovi, kterej se na mě zpoza pultu zase mile a zářivě usmíval. Asi měl radost, že má zákazníka.

Nebo to dění venku a v zrcadlovým vstupu sledoval a měl ze mě bohapustou prču - ať. Nádrž je ful a sranda musí bejt !

Zbytek už nějak půjde.

Pokynul mě k mašince a tak jsem do ní strčil kartu. Displej po mě plivnul nějakým řeckým či jakým psaním.

Tak mu povídám : "Kámo ! Jestli chceš prachy tak to budeš muset kromě pinu narychtovat sám. Mrknul jsem na displej, pak na něj a hlavou jsem udělal hlavou takovej ten pokyv nahoru a dolů :

"Co jako bude dál - strécu ?"

Pochopil, že to bude muset řešit sám a tak tam naklepal nějaký kouzlo - ukázal na nápis PIN a demonstrativně se otočil.

Naklepl jsem PIN - a nic.

MarjaPanno snad jsem nezvoslil už i ten pin ?

Tak zase pokyv hlavou co že bude - a dostalo se mě rukou a hlavou gesta, že je vše v pořádku a že mám počkat. V mašince to zaskuhralo a vylezl papír. Půl papíru jsem dostal já i s kartou a další půl papír šel do odpadkovýho koše vedle stolu ke zbytkům svačiny. Velmi zajímavý způsob vedení účetnictví.

Když jsem sedl do káry a otočil klíčkem tak si Viktorka tak nějak spokojeně broukla a tím mě dala na vědomí, že je ráda.

V Chanii jsem se beznadějně zamotal ! A až teď teprve začal ten :

"správnej tanec" !

Kde jsem mohl, tam jsem zastavil a ptal jsem se domácích s mapou v hrsti a ukazováčkem na trase Chania - Kissamos. Tam někde jsem měl odbočit dolů na jih. Tedy přesně ji řečeno už u Tavronitis ale takto to bylo jednodušší.

Řekové měli opravdu evidentní snahu mě pomoci. Ukazovali, mluvili, po mapě prstem jezdili, a když už se mně zdálo, že jsem pochopil a ukázal můj předpoklad prstem na mapě - tak je jich rezolutní až radostný ne, ne , ne - mě vždycky svalilo do beznaděje. Popojel jsem.

Tohle jsem vyzkoušel ikskrát než mě - debilovi potrhlýmu - došlo, že :

NE znamená ANO !

Pak jsem se nějak dostal na nejsevernější ulici podél ostrova na západ souběžnou s tou nešťastnou dálnicí. Myslím, že Viktorka mě tam zavedla sama - to asi za vlídné zacházení a za tu "sváču 95 oktanů" až po hrdlo.

Teď už přece musím najít i v tom chatrným řeckým silničním značení nějakou odbočku na dálnici, a když už budu na ní tak už to zmáknu bez problémů.

Jenže jsem ztratil spoustu času a sluníčko už bylo dost nízko nad obzorem a já směřoval stále na západ.

A do toho - to si zkuste detailně představit: Poměrně úzká ale o to frekventovanější městská ulice. Po obou stranách zaparkovaný káry a uprostřed něco jako dva pruhy natěsno.

Tak natěsno, že jsem měl opravdu strach, že některý to zrcátko při tom míjení opravdu urvu. A Řekové jezdí jak placení mordýři - velmi dobře placení !

K tomu autobusy, kola, motorky a chodci.

Chodci - ti serou úplně na všechno - na svůj život asi nejvíc jen aby dědečka Pavlíka dostali do šatlavy.

A do toho to strašný zapadající slunce přímo v očích a hledejte v tom slunci a milionu barevných reklam malou ceduličku odbočky dolů na jih. Tmavý brejle jsem taky měl - v kufru, kufr v autobuse a ......

Naposledy jsem zastavil ve stínu nějakýho stromu a v klidu. Půl metru od té divočiny na asfaltu.

Vidím Řeka a ukazuju mu dopředu s otázkou : "Paleochora ?"

On začal opět ve snaze mě pomoci cosi povídat a rukama mával jak policajt na křižovatce v Brně pod nádražím. Pak se zarazil a naznačil, že mám zůstat na fleku - on, že dorazí. A tak čekám - dýmím jak daremný kamna a - fakt !! Řek se blíží s nějakou děvčicou. Naděje umírá naposledy a tady to je krásnej příklad. Dobrý to bude.

Nebude!

Moje naděje zemřela její větou : "Duju spík ingliš ?"

Chtělo se mě plakat a třískat hlavou o Viktorku. Chudák chlap. Takový snahy, ochoty, námahy a nadarmo. S nefalšovaně nešťastným výrazem jí odpovídám, že ne, zpráskl jsem ruce, udělal nešťastnej úsměv a že : "Sory - senk jů very mač," se otáčím k autu.

Nato mě Řek poklepal v té mé otáčce na rameno, mávl rukou dopředu a povídá : "Paleochora !"

Tak to už jsem opravdu málem nalepil hubu na asfalt ! Nevím už co mě táhlou hlavou ale bylo to jako v nějakým v transu. Milion obrázků v jednom kolotoči. Tak nějak se asi stav, ve kterým jsem se nacházel jmenuje.

Sedl jsem do Viktorky a pokračoval v té uliční vrahovině na západ.

"Lidi zlatí !" A pak jsem to uviděl. Na křižovatce cedule :

NEW NATIONAL ROAD !!!!!!!!!!!

A do leva dolů na jih. To musí bejt vonoooooooooo !

Opatrně jsem odbočil a za chvíli jsem byl na nájezdu na tu správnou těžce hledanou road. A pak na ní !

U nich se může jezdit po této komunikaci sto třicet, ale Viktorka se vytáhla ! Dálnice byla téměř pustá a jednu chvíli si to frčela ke sto padesáti. Jenže pak mě bleskla hlavou výše pokuty 300 "éček" za rychlost a hned jsme jeli způsobně.

Na prvním parkingu jsem zastavil, protáhl se, cigárko zapálil a bylo mě neskutečně dobře. Teď už trefím v pohodě !

AU - ŮŮŮŮŮŮŮ - JAUVAJZ !! PRSK !!

Už mě není dobře ! Sluníčko padá za obzor - dnes má vyděláno.

Brzy bude tma a moje brýle, který potřebuju na jízdu po tmě, jsou :

No - přece taky v kufru - teď už asi v Paleochoře.

Vůbec jsem nepředpokládal, že pojedu po tmě !

Sedl jsem do káry a : "Sere pes na pokuty !" Najedu za světla co nejvíc - no a potom se budu ploužit, jak to půjde !

Jednička, dvojka, trojka ....... - na tachometr se nedívám - a za chvilku jsem pod Tavronitis na odbočce dolů na jih. Na Paleochoru - přes hory a doly.

Telefon babce - kde že jsem ať si mě lokalizuje na mapě ! Před sebou 60 km potmě a v horských serpentinách, který jsem v životě neviděl.

Viktorka má ale velice dobrý světla, sedím vysoko a navíc svítí měsíc jako za prachy. Silnice je krásná široká asfaltka s bílejma čárama.

Díky Řekové ! Díky moc za ty bílý čáry a za to, že nešidíte asfalt jako ti prašivci u nás doma.

A tak jedu podle možností, kola opravdu šumí po asfaltu a sem tam míjím protijedoucí vůz. Přede mnou ani za mnou nikdo. Jsem sám na světě ve světle měsíce a Viktorčinejch reflektorů.

V jedné vesničce hodují Řekové na terase v domku u silnice a živě komunikují. Když to člověk nezná tak by si řek, že si každou chvíli dají do držky a poteče krev !

Jen pro jistotu ukazuju dopředu s dotazem : "Paleochora ?" Potvrzeno několikerým - ne - a jsem hned zván ke stolu. Zřetelně odsunutá židle dává jasně najevo, že mám sednout a požívat návykové látky a další jistě nezdravý ale moc dobrý věci s nimi.

Lítostivě jsem se mrknul na Raki a to ostatní na tabuli jako na svatbu, udělal smutnej ksicht a že nemůžu. Tak jsem dostal aspoň hrst pečených kaštanů do kapsy. Šli mě vyprovodit až na silnici a mávali !

Moc milý a hezký to od nich bylo.

Po celým dni cestování mě bolely oči a těch posledních 61 km bylo už hodně k hranici !

Další telefon s babkou. Přijde mě naproti k první benzince ve vjezdu do Paleochory abych nemusel bloudit aspoň tam. Bydlo je od benzinky kousíček ale ty uličky jsou strašně klikatý a jako kdyby schválně zasukovaný.

Uviděl jsem světla Paleochory - pak se ztratily kamsi za horu a pak zase vykoukly a tak to šlo furt.........

Když jsem konečně dojel k bezince, kde jsem měl čekat na babku, tak jsem si oddech jako málokdy v životě.

Dojel jsem bez průseru.

Doma ! Padl jsem jak vyžvejkaná flaxa na židli na terase, vyzunkl skoro deci Raki (ne na ex - postupně !) - potom pivko, véča, sprcha a pelech.

Podle mapy je to přesně devadesát jedna kilometrů a já jsem to jel

neuvěřitelný čtyři hodiny !!!!!

Kolik z toho jsem toho najel v Chanii a pod ní to ví jen Pán Božko a satelit ! Nezapsal jsem si kilometry.

Myslím, že jsem na této trase zúročil všechny reakce a instinkty zažitý během těch stovek tisíc najetejch kilometrů po Evropě - do poslední mrtě.

V noci strašně smrděl strom přímo před naší terasou ! Ona to tedy byla vůně ale jen v případě, že si člověk čichl jen jednou. Když to lezlo do nosu pořád a s takovou intenzitou - tak už to byl otřesnej

- nevydržitelnej smrad. Tak nějak musí fungovat ten sarin a podobný zvěrstva !

Hrozná noc po těžkým dni !

Uvnitř vedro, otevřít se nedalo – zítra určitě zaplatíme klimatizaci.

Toužím po nějaké pilce na dřevo - silně toužím !

Že bych si šel "puknout" na terasu - o tom se nedalo uvažovat. Tak jsem šel dvakrát na průzkum nejbližšího okolí. Dospím dopo !

Ten bastard totiž smrděl jen přes noc. Když babka dorazila do bydla autobusem tak tam nic nepáchlo.

STŘEDA - (průzkum Paleochory a okolí)

Ráno ! Ráno po noci jako za mlada. Tedy jen ten pocit nevyspání !

Hned jak paní domáci rozlepila očka platíme tu klimatizaci, abychom nepošli od toho aromatickýho zmetka.

Dnes bude jen koupání, odpočívání, jezení a seznámení s městečkem.

Když se přejíždí Kréta napříč od jihu na sever nebo opačně, tak se musí vždycky přes nějaké hory. A to je pak serpentin až do úplné chuti.

Po okrajích silnic jsou takové malé zdobné domečky (jako kdyby pro panenky) na sloupcích. Později zjišťujeme, že jsou to pomníčky lidí, kteří na silnici zemřeli.

Na Krétě mají taky velmi levnou střešní krytinu. Žádnou ! Betonový strop místností v posledním patře tvoří zároveň střechu domu.

Ocelové armatury trčící z rohů posledních pater k obloze nejsou určeny k dostavbě. Je to fígl na úřady, že stavba je ještě nedokončená a tak se z ní neplatí daně.

Překvapily mě ale rajčata. Rajčata jsou na Krétě (ostrově plném slunce) nedozrálá a chuťově mizerná.

Jsem rajčatovej a těšil jsem se, že na ostrově plným slunce si této své vášně užiju do plna.

Vodu čerpají Řekové ze studní, které jsou v neuvěřitelných výškách a místech.

Mají tady ten zvláštní zvyk, nebo snad technickou nutnost, že použitý papír se na WC nesplachuje, ale dává do kyblíku vedle.

Pravda je, že kyblík se každej den vynáší a tak je v koupelně, která je společná s WC celkem slušně.

Všude venku na našich výletech jsou ale záchody bez prkýnek ! Když si na to studený jeden sedne - hned ztratí chuť do další činnosti. Musí se ale chvíli počkat až se vyrovnají teploty a pak to celkem jde.

Na hlavní "strít" je taverna vedle taverny, banky, obchůdky a dva nebo tři Supermarkety v blízkým okolí.

"Strít" vede souběžně s nábřežím a tam je to stejné. Přidávají se jen hotely a penziony. V přístavu kotví přes noc trajekt, který jezdí od nás na východ podle pobřeží a přepravuje úplně všechno.

Do některých přístavů na jihu totiž nevedou silnice, ale jen takový ty širší kozí stezky. To je ale jen na terénní auto a velmi dobrou znalost místního terénu !

Nosím s sebou stále notýsek a tužku - osvědčené pomocníky z našich minulých pobytů v cizině - to jako pro komunikaci.

Já sice ovládám tři jazyky (jeden v hubě a dva v botách) ale to mě moc nepomůže a babka je na tom podobně.

Jednoduše nakreslím do notýsku co mám za přání a kšeftsman pochopí co chci a pak mě tam napíše cenu. Na to stačí jednoduše zamnout prsty a ukázat na notýsek.

Fakt to funguje. Dohromady s několika cizokrajnými slovy ve všech možných řečech se můžeme dokomunikovat. Navrch je při tom ještě sranda.

Babka se chodí louhovat na blízkou pláž. Tak blízkou, že si vždycky jen odskočí a zase se vrátí domů.

Já dospávám - doháním dluhy a v bdělých chvílích dumám nad našimi možnými výlety. Našel jsem toho na internetu dost, co by bylo k vidění. A další mě doporučili moji dva internetoví přátelé, kteří mají Krétu moc rádi a jezdí sem několikrát do roka.

Nebudeme to ale dělat jak zemědělskej zájezd : "Rychle, rychle ! Čile soudruzi ! Ještě musíme stihnout tamhle ty dva hrady !"

Vybereme si podle chuti, nálady a možností. Máme Viktorku a tak se dostaneme všude. Našich jedenáct dní máme jako dovolenou a ne za trest !

Možnosti výletů :

  • 1/2 až 1den - Elafonisi - ostrov + zátoka a klášter Chrisoskalitisa
  • 1den - Gavdos - ostrov - (jen v úterý) lodí a po 4 hodinách zpět
  • 1 den - Náhorní planina Omalos, Xyloskalos - východiště do Samarie - Kalerghi - chata + nocleh
  • druhý den znovu do Xyloskalos a na sedlo pod Giglos a zpět
  • 1 den - Hora Sfakion - nocleh
  • druhý den - Pakchnes, zpět H.S. a přes vnitrozemí domů
  • 1 den - Knossos
  • (fakult. zájezd) pokud bude
  • 1 den - Agria Gramvousa - ostrov + zátoka Balos
  • (fakult. zájezd) pokud bude
  • 1 den - Rhodopos - poloostrov nad Kolymvari - taky pěkná pustina
  • 1 den - Jeskyně Agia Sofia - nad Koutsomatados
  • 1/2 den - Jeskyně 99 Otců - vlevo od Azogires - baterky s sebou
  • 1 den - Theriso - u Chanie - průjezdný průsmyk
  • A taky se jen tak povalovat a řádně prosolení hospůdky u vody navštěvovat, protože jsme na dovolené a ne v lapáku !

Na základě získaných informací jsme výlet lodí na ostrov Gavdos vyloučili. Občas se prý stává, že když dojde ke změně počasí k horšímu tak se prostě nazpět na pevninu nepluje. I několik dní !

Dnes na 11:00 je svolané setkání v taverně na nábřeží a tam nám naše nejmilejší a jediná (delegátka Zdeňka) poví veškeré informace a možnosti. Je to moc milá a ochotná děvčica ! Všechno sjedná, zařídí a domluví a ještě přidá úsměv. Tedy několik - úsměvů !

S ní jsme konzultovali všechno, co jsme chtěli na této dovolené páchat a ona vždycky obsažně poradila a přidala ještě něco navíc.

A zná toho požehnaně !!

Během "školení" jsem si dal pivko Amstel a u tohoto druhu zůstal po celou dobu dovolené. Tedy občas jsem ho zahustil v žaludku kořalkou Raki nebo Ouzo. To abych při chůzi nešplouchal !

Tak jsme si udělali poznámky - zlatej notýsek - vstřebali všechny info a šli nakoupit potraviny. To abychom moc nezhubli a byli doma k poznání i po dovolené.

Po jednoduchém domácím obědě jsem dohnal poslední spací dluhy a vstal jako živej.

Dnes nikam nejedu - Šup tam Ouzo ! Žbluňk ! Dobrý !

Chutná to jak tekutej pendrek z dob našeho mládí. Je to ale spíš pití pro silný povahy.

Dohodli jsme se, že zítra pojedeme Viktorkou přes hory ve vnitrozemí na ostrov a nádhernou lagunu Elafonisi.

Pozdě odpoledne šlapeme na kopec se zbytky pevnosti na mysu. Je tam nádherně ! Krásně se tam lenoší. Je vidět všude dokola a člověk může snít. Třeba o pirátech, o unesených mladých "lejdýs" a tak !

Večer jsme se vydali na pivko a víno do jedné taverny nahoře pod pevností. Potom jsme jí většinou zachovávali věrnost. Číšník nás už potom vítal :

"Jáso !" a ne "Kaliféro !"

To jako, že ahoj a ne dobrý večer - moc sympatický - takový domácí !

Přišli naši mladší sousedi, přisedli a dali jsme se do řečí. Oni umí na rozdíl od nás anglicky a tak si objednali véču.

Paní sousedka - gyros a pan soused - jehněčí na grilu. Vypadalo to velice vábně, ale my už byli po večeři a tak jsme si nechali ukázat příslušné řádky v jídelním lístku. To abychom si mohli příště objednat taky.

Šmanckote Manko ! Ale to byla porce jak pro makáče v kamenolomu nebo v lese.

Paní to zvládla bez problémů, ale kam to dala, o tom marně přemítám ještě teď. Byla jako proutek !

My si to dáme příště s babkou dohromady + dva příbory. To bude zase psinovní dohovor !

ČTVRTEK - (Ostrov a pláž-laguna Elafonisi)

(Klášter Chrisoskalitisa)

Spal jsem jen s dvěma přetržkami – asi díky požité anestezii (Ouzo Amstel).

Spalo se dobře, protože jsme mohli zaboudit okna i dveře a smrad ze stromu nechali venku, a lebedili jsme si ! Přemýšlel jsem i o tom, že zalepím spáry, ale to už nebylo potřeba.

Ráno jsme pokafili, - já se seznámil blíže s Viktorkou, sundali zadní plast - to jako okno a byli jsme nachystaní :

Elafonisi a Chrisoskalitisa

Ještě pořádně nazkoumat mapy - máme tři a každá je jiná ?!?! Pokus o dolití vody do ostřiků - byla tam ale čerpadlo nedává. Tak jsem to okno ošplouch vodou z flašky a bylo.

Stejně mám ve Viktorce pro jistotu pořád 2 pětilitrový kanystry s vodou.

Bylo tam taky dost much. Ne příliš, ale plácačka se osvědčila. Každou trefenou mouchu okamžitě uklidili mravenci "z technických služeb." Celou si ji odtáhli do své dírky ve schodech a tam si asi dávali do nosu.

No a pak jsme vyjeli :

Nahoru (na sever) do hor a potom zase dolů na jih k laguně. Po jižním pobřeží totiž nevedou žádné cesty.

Nahoru po asfaltu to bylo jako doma. Jenže asfalt skončil a hned to bylo jako na Krétě v horách. Při všem ateismu, díky Bohu za Viktorku a taky díky dědkovi, že ji sjednal. Normálním autem bychom se museli vrátit.

No a potom se opravdu ne kamenitá, ale balvanitá cesta začala kroutit jak žížala v kyselině. Kolo na šutr, ze šutru, zadní kolo - kousek trošku rovně - no a pak zase na ….. a potom před námi buď střecha do nebe nebo dolů - no super - fakt se mě to líbilo !

Ještě že mám ty svý plechový zuby přilepený.

Zabloudit se nedalo, nebylo tam nic, kam by se dalo odbočit z tohohle tankodromu.

Cestou jsme potkali kostelík ve výstavbě ale už s ikonami a oltářem. Volně přístupný, talířek s penězi na stolečku a tak mě to tak vzalo, že jsem taky přispěl. Já - ateista !

Jeden horší postřeh ! Taky jsme viděli na nejvyšším kopci ten míčovej amíckej radar - fuj ! Ti smradi jsou snad opravdu všude.

Do všech 360 ° krásný výhledy na ty nehostinný, surový kopce, hory, rokliny a stráně. Nááádhera. Ta drsná krása - každýmu by se to asi nelíbilo - byla pro nás úchvatná podívaná.

Ale vítr ! Funělo tam fest - opravdu ! Až se jeden musel zapřít aby ho to neposunulo.

A pak jsme zase způsobem : Balvan sun balvan pokračovali. K tomu serpentiny a zase balvany - no co vám mám psát - prostě jedničková cesta !

Museli jsme většinou jet na jedničku. Redukovanou !

Přejeli jsme přes takovej brdek - to byl ten poslední a - uviděli dolů na celou lagunu i s ostrovem - a to bylo moc příjemný pohlazení pro oči.

Nevím jestli někdo dokázal někdy popsat tu fantastickou škálu barev mořské vody ? Myslím, že věrně by to dokázal málokdo.

Pak jsme sjížděli dolů, cesta se pozvolna zlepšovala a po asfaltu jsme dofrčeli k laguně.

Dost aut a lidí - no dost - spíš hodně až moc. V sezoně tam musí být úplně přečlověčeno.

Do moře se jde a jde a jde a pořád jde. Vody po kolena - místy do pasu. Všude jinde ale většinou po kolena. Pro děti to musí být ráj na zemi.

Tak jsem se svalil a bylo ! Na břehu se asi divili proč je ta jedna příbojová vlna o dost vyšší - ale to víte. Když spadne slon do vody tak to holt šplouchne.

Pak jsme snědli sváču a vydali se mokrou cestou na ostrov. Taky moc dobrý ! Asi půl kilometru šlapat ve vodě a byli jsme na ostrově. Tam jsme trošku pokoukali a pohověli si. Já ve stínu a babka opět na sluníčku. Nabíjela se. Nabíjela se fest !

Taky jsme viděli malý děvčátko (asi tak 3 roky) ! Leželo v té nizoučké vodě na bříšku a občas váhavě ochutnalo. Potom prsklo, zaškaredilo se a za chvíli znovu. Tak jsem se smál, že jsem ten správnej moment nikdy nestihl vyfotit.

Pak jsme šlapali zpátky - dost dřina v tý vodě byť byla po kolena. Půl kiláku je půl kiláku.

No a potom do Viktorky a zase na sever - směr - klášter Chrisoskalitis.

Už ho vidíme !

Minuli jsem ale správnou odbočku a tak se musíme vracet. Cestou míjíme pěknou tavernu. Tady se určitě potom zastavíme na limču a frapekafe.

A už jsme u brány ! Moc pěkný to je !

Typicky řecká sakrální stavba nalepená na skále. Velmi hezky členitá s různými zákoutími a místnůstkami a teráskami. Taky samozřejmě chrám uprostřed mininádvoří - otevřený !

Hned dole za pokladnou visí na skobách takový barevný "lajntuchy" pro baby - hostky. To na nahatý ramena aby asi nemíchly božstvo ale spíš to vidím tak aby se při pohledu mnichům nedmulo svalstvo. Co potom - že ?

Stavba silně připomíná pevnost - což asi také byla - když táhli Turci s jatagany a medem.

Na parkovišti u Viktorky se mě udělalo z tepla a slunce děsně slabo !

Zalezl jsem do stínu s pětilitrovku vody a cákl jsem si několikrát silně na hlavu a dost upil. Hned to bylo lepší !

Jenže jsem si taky cákl na předek kraťasů a vypadalo to jako, že jsem se ....... !

Neva - zajedeme k taverně, babka půjde těsně přede mnou a já hned zalezu za stůl a bude ! Potom vyschnu, odpočineme na židlích, který

se pod námi netřesou, a pojedeme dál.

Takto uděláno !

Sedíme a je nám dobře ! Číšník zmerčil na mých cigaretách nápis Sparta a hned si jednu vyžádal a hned pokouřil. Viditelně mu to škublo pajšlem, ale dělal statečnýho.

Za chvíli se přikolébal mnich v roztrhané zašlé sutaně a hned si dal pivko.

Fousy měl po prsa a byl to asi srandista, protože to co povídal, servírku rozchechtalo až do předklonu.

Trošku jsem poschnul a tak jedeme ještě dál na sever a potom to zase vracečkou zalomíme dolů na jih a domů.

Po návratu byli obojí sousedi na balkonech a tak se nás vyptali, jak my se měli, potom pověděli co oni – no prostě fajn lidi.

S mladšíma jsme se domluvili, že jim přehraju fotky z hor na rezervní kartu z foťáku a vyměnili jsme si kontakty. Pošlu jim potom taky svoje povídání.

Lebedíme si na terase - já dvoukombinaci ouzo-amstel, babča decku.

Smraďoch ještě nefunguje (nabírá síly-zmetek) a tak je to moc hezký !

Píšu si poznámky z dnešního dne a potom půjdeme na "strít" domluvit s paní Zdeňkou delegátovou výlet lodí na ostrov Gramvousu.

To je ostrov úplně, úplně na severu. Stojí tam starobylá pevnost a je tam možnost koupání v Balos - v podobné laguně jak Elafonisi.

U naší nejmilejší a jediné se v kanceláři shromažďují různé odložené věci. To co se už nevejde do kufru - rozměrově nebo hmotnostně se prostě odloží v kanceláři pro další zájezdníky po nás. To je výbornej nápad, protože dost věcí si jeden nemůže vzít z domova - to zase ta pitomá váha zavazadel do letadla, nebo je prostě zapomněl.

Tak jsem se jí zeptal, jestli nemá v regále nějakou mladší babku, že ta moje už málo hřeje.

Když se vychechtala tak mě řekla, že se mám stavit před odletem. Že tady lidi nechávají ledacos. A od toho okamžiku jsme si perfektně rozuměli !

Babka získala nafukovací matraci na vodu. My tam zase máme donést použitelný věci, který nepovezeme domů.

Pravda ! Můžete mít do letadla zavazadlo těžší než těch bídáckejch 15 kg ale v rozmezí 15,1 - 22,9 kg už zaplatíte 750 kaček jen to hvízdne. Kdyby se připlácelo jednotlivě za každý kilo bylo by to fajn ! Pár drobností mě tam ke komfortu scházelo.

Na "strít" zase pívko a frapekafe. K tomu oplatky - vypadaly jako psí suchary a podobně chutnaly (musel by to ale bejt hodně hladovej pes) a nějaký hnědý kuličky co vypadaly úplně stejně jako ty co jsme viděli nahoře na horách. Na zemi na cestách. Ty jsme nechutnali pro sichr vůbec. Ani na cestách, ani v hospodě.

V cukrárně jsme koupili sladké ovocné košíčky - kdyby jsme náhodou dostali chuť na sladký. Dostali - hned po příchodu domů.

PÁTEK - (Leháro a Jeskyně 99 kněží - u Azoghires)

Dnes mě to nějak nespalo – asi ten úplněk. A tak začíná den jako doma o půl čtvrté.

Dopisuju úpravy a řadím fotky a babka funí jak ježek v mechu. Občas chrochtne jak selátko ale jen mírně, maličko.

Dnes máme v plánu jen odpočívat intenzívně-pasivně. Poléhávat a louhovat se ve slaný vodě.

Uvařil jsem polífku - mix. Sáček slepičí, hrnkovou česnečku, do toho místní klobásek na kousky. Dobrá byla.

Pak jsem seděl ve stínu pod velikou palmou na dvorkové zahrádce a kolem měl olivovník, citronovník a další vysokou zeleninu co neznám. Smraďoch opět odpočíval a nabíral síly na večerní útok na lidstvo - především na mě. Ostatní mají snad zakrnělý čichový buňky - nebo co ?

Pokuřoval jsem, dumal jak je to s tím chroustem a délkou jeho života - no prostě generálně jsem se flákal ! Rád a schválně.

Do moře se mě nechtělo - tedy chtělo, ale měl jsem obavy ze sluníčka - bylo moc horko. Tak jsem se za chvíli začal vrtět - že by přece jen jako patřilo něco podniknout i když bylo v plánu intenzívní nicnedělání ve vysoké kvalitě.

Jsem už holt takovej tlustej dědek - neposedek.

Nakouknul jsem do možností a našel Jeskyni 99 kněží asi 10 km od bydla.

Představa devadesáti devíti chlapů pohromadě a dlouhou dobu v pustině ?! Hm ! Chudák ten nejmladší !

Když se vrátila moje nasolená babka - tak jsem jí navrhnul výlet a ona, že jedem. Nepožil jsem žádnou návykovou látku v množství jakémkoli a tak jsme mohli zase do hor. Hory - ty já mám moc rád.

Dojeli jsme krásnými serpentinami do Azoghires a odtud už odbočkou do divočiny.

Redukovaná jedna a šplhali jsme do vršku jak jako místní kozy. Furt do vrchu. Viktorka šlapala jak vycvičenej nákladní oslík. Už jsem si zvykl, že vyjede kamkoli když se s ní pěkně zachází !

Taky jsem zjistil, že výše Krétě jsou jenom kozy, nebo ovečky a bača. Mnohde není ani ten bača. Ještě výš nejsou ani ty ovečky a kozy. Tam není živýho vůbec nic. Jen zavilí turisti a podobní blázni jako my.

Ovečky a kozy mají na Krétě na silnici absolutní přednost. Pospává to na vyhřáté silnici - sebranka - a musí se to objíždět slalomem.

Když to není jinak možné tak na ně platí české : "Uhni vole !" Nebo :

"Huš potvoro !"

Dojeli jsme na konec cesty-necesty a zastavili, protože dál byla jen cedule - Cave - šipka a pěšina nahoru.

Zatím pěšina.

Potom krásná - nádherná soutěska do vrchu až k jeskyni. Babka lezla občas po čtyřech - já skoro pořád.

Co na Krétě roste to píchá, škrábe, všelijak kouše a snaží se to zdrápat a popíchat cokoli živýho v pohybu, nebo aspoň uškubnout kousíček oblečení. Hlavně mě ! A to si moc živej nepřipadám.

Jsou vidět přímo ze skalních stěn rostoucí stromy a keře. Občas jdeme takovým tunýlkem ve vegetaci a je nám moc dobře na duši. Schránka je na tom hůř ale určitě to přežije, i když se snaží silně protestovat.

Sem tam vidíme dolů do údolí a to je taky moc pěkný.

Přece jen jsme nahoře a po vydechnutí lezeme takovou prolézačkou ve skalách dolů na jakési dno. Je to taková plošina před jeskyní o průměru asi dvacet metrů obklopená vysokými skálami. Je tam chládek a občas zavane z jeskyně opravdová zima.

V jeskyni žijí holubi, ale bude to nějaká sorta ledních holubů. Obdoba ledních medvědů - já bych v té jeskyni zdechl i jako kněz s Bohem a vírou v zádech.

I když :

Pokud má legenda pravdu a bylo jich tam devětadevadesát tak to trošku zadejchali, ale i tak - žádný pokojíček.

Vstup do jeskyně tvoří ocelový žebřík dolů do díry. Máme sice dvě baterky, ale moc se nám tam nechce. V sandálech a tričkách a pořád mírně propocení se to nejeví rozumně. Jde odtud opravdu zima jako z mrazáku.

I tak je tam nádherně. Na skalních stěnách jsou vidět takové ty vrásy, jak se tam usazovaly minerály - no prostě něco jako krápníky. Takový kamenný záclony.

Mám dojem, že tento plácek byl kdysi také součástí jeskyně a, že prostě propadl. K této domněnce mě vedou ty obrovské kameny na zemi a téměř krápníková výzdoba na skalních stěnách.

U vstupu je na skále taková police se svíčkami a různými dalšími věcmi, které se nám nedaří určit.

Příjemně jsme se ochladili a pomalu jdeme zpět. Vylézáme zpět prolézačkou na vršek a zase sedíme a kocháme se. Pomalu a ve velmi příjemném rozpoložení sestupujeme dolů k Viktorce.

Ta na nás způsobně čeká, aby nás dopravila do našeho přechodného obydlí.

Po návratu jsme opět museli referovat o tom, co jsme během výletu viděli. Rádi !

Tady jsme neplatili nic. Byli jsme tam jen my a lední holubi.

Večer jdeme za Zdeňkou prodiskutovat naši zítřejší, dvoudenní cestu, aby věděla, že její dvě ovečky zítra nespí v příslušném ovčíně. To aby nebyly nějaký problémy, protože v tomhle směru neznáme místní zvyklosti.

Udělali jsme dobře !

Zavolala taky - ta dobrá duše - na chatu Kalerghi zda mají volný lože pro potrhlý poutníky.

Mají ! Všechny !

Není tam ani noha natož dvě kromě bači hospodáře. Jsme rádi, že budeme spát v posteli.

Naše zhuncovaný schránky už na takový poležení na mechu na skále už moc nejsou. Kdyby se tak ještě dala použít jedna z oveček aspoň jako polštář - ale to asi neklapne.

Máme sice spacáky ale spát na posteli je lepší než na skále - byť v závětří. Takže asi neobohatíme krétskou černou kroniku ani do večerních zpráv nepřispějeme.

Jako třeba :

"Na hoře u chaty Kalerghi nalezeny dvě nové vysušené mumie za šutrem !"

Už ležmo dáváme dohromady detailní plán na cestu a tentokrát i nocleh a moc dobře se nám usíná.

SOBOTA - Dvoudenní výlet :

  • (Náhorní planina Omalos)
  • (Xyloskalos - vstup do Samarie)
  • (Chata Kalerghi skoro u nebe)

Po slušných ale klikatých a úzkých silnicích jsme dojeli do místa jménem Xyloskalos . Je to něco kolem 60 km z Paleochory.

Všude na cestách i skálách nad námi zase samý kozy a sem tam ovce.

Jedna koza byla taky nad námi na stromě. Bylo to celkem zábavný, než jsem si uvědomil, že máme plátěnou střechu.

Podle městečka Omalos nebo naopak se jmenuje také náhorní plošina, kde se budeme po dva dny ochomýtat.

Okoukli jsme samozřejmě i Xyloskalos - vstup do soutěsky Samaria. Je to údajně nádherný výlet, ale 17 kilometrů je na nás už dneska moc. I ten vstup ale vypadá pěkně a hned vedle se monumentálně vypíná hora Giglos.

Kousek výlezu na Giglos - fuj - zítra tam nejdeme, ač jsme chtěli - já musím šetřit kolena na Lefka Ori a babka je lenošná od přírody.

Taky tam stojí chata - a pasuje do toho svahu velice pěkně.

Máme čas a tak jedeme do městečka a dáváme si řecké Souvlaki.

Je to kořeněné kozí, nebo jehněčí maso na jehle a k tomu hranolky a kousek citronu. Maso je moc dobrý, ale na mejch čtrnáct plechovejch zubů dost tuhý.

Študuju znovu mapové i textové podklady na cestu do chaty pod nebem. Tentokrát si Viktorka a konec konců i my užijeme terénní jízdy do sytosti. Je to od asfaltu 4,5 km, ale cesta bude asi o hodně víc než zajímavá.

Jdeme na to !

Přijíždíme k odbočce a už tu "silnici" vidíme. Normální osobák tady nemá šanci a to je teprve začátek.

Dívám se nahoru a tam někde v oparu se ztrácí tenká linka klikaté "serpencesty." Bude to dílo !

První úseky celkem jdou, ale potom už nekompromisně redukovaná jedna a natřásáme se po této "balvan road." Zadky budeme mít jako naklepaný řízky, ale máme co jsme chtěli.

Klikatí se to jako had pod proudem. Podle toho jak se to točí v serpentinách po svahu, máme jednou nalevo skálu do nebe a napravo strž dolů. Potom obráceně.

Viktorka se kolébá podle toho, do čeho ji navedu. Buď do díry, nebo na šutr (když to nejde prokličkovat) a to se vždycky hodně nakloní a já vidím ten téměř kolmý sráz pod námi ještě lépe.

Občas, sporadicky, jsou tady jako kdyby vyjeté koleje, ale na můj vkus příliš blízko okraje srázu a tak mě to táhne instinktivně dál od něj. Jenže tam jsou ještě větší šutry a Viktorka dělá náklony jak briga na moři. To se mě líbí ještě míň a tak se zatnutými zuby a staženou ...... jedu po těch velmi, velmi občasných kolejích těsně při kraji.

Pohled do téměř kolmé strže z plošiny se zábradlím je pocit mírně a příjemně lechtající nervovou soustavu.

Ale pohledy do toho propadliště ze sedačky kolébajícího se auta - ty navozují pocity naprosto jiné rázu.

Vždycky si určím někde nahoře bod, ke kterému chci dojet a tam zastavím stranou "road." V některých zatáčkách nebo ve vystříleném prostoru ve skále to jde - a dám si cigárku klidnilku.

Cesta je čím dál tím příkřejší a po každém zvlášť hrbatém a těžkém úseku si motor jako kdyby těžce oddechne a to dost hlasitě.

MarjaPanno ! Ještě aby se mě TADY stalo něco s motorem.

I kdyby se mě nakrásně povedlo se otočit tak než sjedu dolů totálně zničím brzdový obložení. No a pak zhučíme do volnýho prostoru a budeme v novinách !

Začínám to nervózně sledovat a opravdu to tak je. Projedu těžkej úsek, potom ten zvuk a klid a nanovo. A pořád ! To už se dostávám do stavu kdy už jen čekám kdy to začne znovu.

Zvuk je to ale děsně zvláštní - něco podobného jsem zatím u žádnýho motoru ještě neslyšel. Taky jsem ale ještě nejel japonským teréňákem.

No a pak jsem musel zastavit - protože už vííííím :

To totiž mrčela babka jak mě pomáhala řídit.

Dál to už bylo veselejší, protože smích léčí a mě už míchly jen ty strže a šutry a díry v cestě ale pomalu, pomaloučku jsem si na ty pocity zvykal.

Na těchto "balvan road" je dobré, že vidíte daleko do všech serpentin po úbočí !

Jeden takto uvidí další vůz velmi brzy a může se připravit na míjení.

Většinou to řeším tak, že zastavím v širším místě a čekám. Až nás ta kára mine nebo předjede tak pokračujeme v cestě.

Tady se musím pozastavit nad tím, jak jezdí domorodci - co vozí materiál a dělníky na úpravu chlívků pro kozy a jiné skrovné stavby !

Především Toyoty - malé valníky naložené vším možným a na vrchu té kopy sedí fachmani. Celá ta jedoucí kupa se v pohybu naklání do nemožných úhlů a Řekové na korbě vesele diskutují !

Nechápu !

Jedno auto jsme nějak přehlídli a tak jsem chtěl v zatáčce trochu jako uhnout, aby mohli projet. Řek za volentem mávl rukou - ať prej stojím a objel mě po kraji toho srázu jak baletka. Když mě předjel a já si všiml, kde měl kola při tom předjíždění tak se mě udělalo špatně. On snad musel jet v luftě !

Po několika vajglpauzách jsme se vyhoupli na takový brdek a :

Jůůůů - chata !

Tedy ještě kus ale už ji aspoň vidíme. I cesta se nám jeví o moc lepší !

Nemám bohužel žádnou fotku těch všivejch úseků, protože když jsem zastavil, tak jen cigáro a na nějaký focení mých nepřátel - šutrů - jsem ani nevzpomněl.

Přijeli jsme konečně k chatě, vylezli z Viktorky, pohladili ji po kapotě a pěkně poděkovali.

Na této cestě-necestě bych si jako spolujezdec nesedl vedle nikoho !

Absolutně nikoho !

Počkali jsme, až se nám zklidní kolena a šli ke vstupu do chaty, který byl mimo naše zorné pole.

No a tam seděl pan domácí, pokuřoval čibuk a zadumaně hleděl do hor.

Za chvíli nás sice vzal na vědomí, ale moc se to na něm nepoznalo.

Pomocí notýsku jsem sjednal a zaplatil ubytování - pokojík se čtyřmi palandami na patro, matrace, deky a polštáře bez povlečení. Rozhodil jsem na pelechy spacáky a vypadl před chatu.

Třicet "éček" si vzal - pacholek. Loni to bylo podle mých informací 12 "éček" !

A ještě že jestli budeme "kušať" ?

"Nou !"

"To víš, že jo - filuto. Za chleba s kozím máslem nebo jinou příšernost budeš chtít majlant a já se z toho ještě ........ ! "

To ty "éčka" raději prohýřím doma v dolině nebo naleju do Viktorky.

2 piva Fix - (Tak se jmenuje to pivo - příhodně !) třetinky za 6 "éček"

Pak jsme zjistili, že nás Čechy ubytoval na Krétě Bulhar - taky dobrý !

Jenže potom - když jsem se ujistil, že dnes nebudu muset dolů nastala krása veliká ! Moc veliká !

Obcházeli jsme chatu a hleděli na to velkolepý dílo přírody a pořád dokola.

Každej úhel pohledu nabízel jinou nádheru. Fakt jsme to obcházeli dokola a dokola a hleděli a hleděli a ......

Nezapomenu !!!

Je to tady 1600 m vysoko a po cestě-necestě od lidí údajně 4,5 km ale mě to připadalo jako nejmíň třikrát tolik.

Babka se pohupuje v zavěšené síti, oči slastně přivřené blahem, kouká na tu nádheru a já fotím a fotím a .......

Jak se zešeřilo tak už byl vítr nepříjemnej - měli jsme ale větrovky a dlouhý gaťata a tak jsme se oteplili a užívali si dál. Je tady absolutní ticho - jen vítr a zvonky oveček. Domácí dál sedí a mlčí jako Budha.

Pojmenovali jsme si ho na : Nima Problem ! To byla totiž jeho univerzální odpověď na většinu mých gestových dotazů jestli něco můžeme.

Například : Měl tam ve vstupu velkej regál s malejma papučema a na mě tudíž žádný nebyly. Tak mu to ukazuju v praxi a - nima problem !

Ukazuju mu, že bych si ho rád vyfotil a - nima problem - !

No a tak to šlo pořád.

Vypadalo to, že Nima Problem je tam totálně nasazenej za nějakej přečin. Žádná garáž, žádný auto venku. Zvláštní !

Večer přijel jeho boss s nějakou společností a asi ho něčím namích. To se ale poznalo jen podle toho, že zvýšil frekvenci puků z fajfky a plival kolem sebe jak namíchnutej křeček. Uměl se ale trefovat a tak jsme neměli obavy.

Boss mu přivezl nějaký potraviny v pytlíku. Viděl jsem tam jenom brambory a něco zabalenýho. Co nám tedy chtěl nabídnout "kušať" to vážně nevím !

Možná má ale někde nedotknutelný zásoby pro blázny co jedou nebo - ještě větší blázny - co šlapou na chatu od Xyloskalos.

Chata to byla ale velice pěkná. Zvenku i zevnitř. Odhadem tak pro padesát lidí. Elektriku dodával generátor a jen večer před spaním než jsme se napytlovali a boss šel spát. V hlavní místnosti byly veliká zděná pec a na chodbách několikery kamna.

Čím tam topil - suď Bůh !? V širokým, dalekým a hlavně hlubokým okolí byly hořlavý - a to ještě mizerně - jen kozí a ovčí bobky.

Webově slavný venkovní záchod tam skutečně je ! Budka je to fakt náramná a kadí se do nejmíň padesáti metrové hloubky. Nezkoušel jsem to, protože tu podstatnou sedací část podpírají železné konzoly ukotvené ve skále a zcela určitě je nikdo z Řeků nebo Bulharů za celou dobu existence nenatřel. Jinak je to budka dřevěná a v zeleni keřů skoro utajená.

Dole v boudě jsou normální záchody a sprchy. Voda teče jen málo -maloučko.

Večer jsem ještě Nima Problemovi vysvětlil s notýskem, že ráno před sedmou padáme a :

Jak jinak . "Nima Problem!"

Jen mě názorně vyložil, jak funguje zástrčka na vstupních dveřích a pukal a prskal dál ! Šlo mu to !

Asi sto metrů před chatou je u cesty takový kamenný iglů - původně jako azyl pro pastevce. Žádnej komfort. Jen volný prostor a kamenitá podlaha. Vstup tvoří pouze díra u země, a aby to fungovalo tak se asi díra musí zacpat ovcí a pět-šest jich vzít dovnitř aby temperovaly. A taky aby bylo něco pod hlavu.

Zapadajícím sluníčkem ozářené vrcholky okolních hor vystupující z mlhy a šera v roklinách jsou - no - nevím jak to popsat. Nějak mně tady schází slova.

Nafotil jsem ještě západ sluníčka a setmělo se takovým fofrem jaký vůbec neznám. Prostě jednu chvíli vidím a vzápětí nevidím.

Kolem půl osmé už ležíme na postelích ve spacácích a rovnáme setřepané páteře do původních poloh.

Dnes se nám bude krásně usínat. Jen kousek za zdí máme všechnu tu nádheru. Zavřené oči nám budou promítat na víčka postupně všechny obrazové zážitky a to je snad to nejkrásnější na světě.

Nikotýn mě - bestie - vyhnal ve dvě ráno před boudu a tam jsem čučel jak puk ! Kolem mě chodily ovečky, daly se drbat na hřbetě a okolo chaty jich bylo spousta !

Odjezd z Paleochory 09:45

Dojezd do Xyloskalo (vchod do Samarie) 11.15

Kochání, oběd a pojíždění po Omalos

Odjezd z doliny na chatu 14:45

Příjezd na chatu na vršku světa 17:00

NEDĚLE - (Kalerghi - znovu Xyloskalos a domů)

Ráno jsme v plné míře využili baterky co jsme měli s sebou. Generátor nebyl v provozu.

Trošku se opláchnout, něco sníst ale hlavně - NAŠE - kafe z termosky ! Kupodivu bylo ještě horký ! Moc velká dobrota !

Potom ven před chatu, naházet věci do Viktorky a - čekat na svítání. Potmě ani za šera to nejedu ani za slib nesmrtelnosti v plné kondici.

Po sedmé už vidím dokonce i já a tak odjíždíme do doliny.

Cesta byla stejná jak nahoru jen o málo horší. Protože jsem kromě srázů po stranách ještě viděl i ten sešup dolů - kam jedu.

Po dojezdu k asfaltu jsem zastavil podíval se za nás nahoru, zapálil a odplivl jsem si ! S chutí. Znovu jsem v duchu Viktorce poděkoval.

Po druhý to pojedu, jen když budu muset.

Zajeli jsme ještě jednou do Xyloskalo do buchtové taverny abych babce nějak refundoval tu její dřinu, jak mě pomáhala řídit do vrchu tou cestou-necestou.

No a pak - směr domů Paleochora.

U městečka Agria Irini vidíme ceduli - Soutěska Irini. Sjedeme a nakoukneme aspoň na začátek. Udělali jsme dobře ! Je tam úžasná taverna v nějakém háji u vchodu do soutěsky a sedí si tam jako hříbek v mechu.

Už předjíždíme jako Kréťani – dvě souvislé dělící čáry v prostředku jsou tam jen proto, že jim zbyla barva a nechtěli ji vyhodit. Samože v zatáčkách ve skalách ne, ale tam kde je vidět dopředu kus tam běžně normálně.

Při jednom šplhání do kopce dojíždíme cyklistu. Jediného za celý náš pobyt.

Jel ale velice individuálně. Dva středové dělící pruhy pojal jako cyklostezku a nemínil ji opustit. Nechtěl jsem troubit a tak jsem se na něho nalepil - kdože to dýl vydrží.

Bylo to zase klikatý jak užovka a já ho nemohl bezpečně předjet. Podjet ho - to jsem se bál. Zajímavý by bylo, kdyby jel někdo v těch zatáčkách proti nám. Asi bychom na něj otiskli každej svoje zrcátko.

Nakonec to vzdal, nebo si konečně všiml, že za ním někdo jede a tak opustil "cyklostezku" a uhnul. Uhnul dobře - na pravou stranu. Šikovnej cyklista ! Moc šikovnej, ale jen trošku marod na hlavu.

Dojeli jsme domů a šli nakoupit. Mě se udělalo příšerně zle - asi zase z toho horka a tak jsme šli domů kurýrovat dědka.

Podle vzoru starýho Lazara ležím a babka mě pomáhá ! Ležet !

Kořalka Raki se jeví jako lék na všechno. Taky to tak chutná ! Po pár hltech jdu pod sprchu a je zase dobře.

PONDĚLÍ - (Paleochora - Sougia - Paleochora)

Ráno jsem zjistil, že mě došly cigárka !

"Aj - aj ! Zle bude dědečkovi !"

Na "strít" bude asi všechno zavřený, ale přece zkoumám situaci.

Zavřeno všude kromě jedné taverny kam chodím občas přes den na pivko. Taverník mě už zná (ti chlapi mají paměť jak sloni) a tak mu ukazuju prázdnou krabičku od cigár otáčím ji otevřenou k zemi a dělám nešťastnej ksicht ! V druhé tlapě mám "5-ti éčko".

Teď zase on dělá nešťastný výraz, jako že cíga nevede. Mávám mu na rozloučenou a otáčím se k odchodu.

On mě ale bafne za tričko, jde se mnou ven kde má svůj stoleček s kafem a ze svýho balíčku vyndavá tři cigáry a dává mě je !

Dost mě to vyrazilo dech (i když jsem za život těch hřebíčků do rakve rozdal sám dost a dost jiným postiženým).

Podávám ty peníze jako, že mu to zaplatím, ale bohorovně mává rukou a něco povídá. Předpokládám, že to bylo něco o tom, že si to mám užít, že mě rád pomohl ! Moc milý to od něho bylo !

Doma mě už čekalo kafe a babka a tak mám vše, co ráno potřebuju k životu.

Po kafi ještě relaxujeme a pohodujeme. Otvírám tajuplně se tvářící konzervu, co jsou na ní barevně vyvedený ryby. Jsou v ní sardinky - dobrý ale trochu ostřejší a tak je s máslem a cibulkou a tvarohem mísím do rybí pomazánky. Povedla se moc dobře !

Od večera vím ze SMS od Zdeňky, že výlet na Gramvousu nebude.

Organizovaný zájezd nám tedy nevyšel, protože se nesešlo dost zájemců. To nás moc mrzelo, ale vymýšlíme náhradu.

Sougia !

Ráno autem do Sougie po silnici a zpět i s Viktorkou trajektem.

Jenže trajekt připlouvá vždy až po paleochorské "hospodské hodině" !

Po sedmé večer ! To jsou ulice v celé šíři zastavěné stoly a židlemi na venkovní hospody a všude pochopitelně zákaz vjezdu.

Takže se budeme muset s Viktorkou nějak dostat z přístavu k našemu domečku.

Zkoumám tedy možnou trasu z přístavu domů a nic mě nevychází !

Vypadá to tak, že pokud budu dodržovat přepisy tak budu všechny věci do chalupy tahat ručně a Viktorku nechat někde v přístavu. Všude samá jednosměrka a vždycky naopak než potřebuju já.

Místní na to "prdí" a vesele jezdí do všech možných zákazů a mají z toho jundu. Já si na to netroufám - pokuty jsou vysoké !

Tady pomůže jedině Zdeňka. Konzultujeme s ní možnosti tohoto výletu a hlavně mě zajímá ta večerní cesta : Přístav-doma ?!?!

Naše nejmilejší a jediná ví a má všechno a tak má taky u sebe v kanceláři plavební řády. Taky má přehled co je v Sougii k vidění a jak to tam vypadá.

Tento náš dobrý duch je skutečně člověk na svém místě !

Potom vzala plán města, fixku a několika šipkami vyznačila v té zapeklitosti cestu z přístavu domů. Aha, jednoduchý ! Já jsem ale tu ulici považoval za chodník, kde parkují nadrzlí domácí. Už vím, proč mají všichni sklopený zrcátka. Bude to zase na chlup. Přinejhorším si taky sklopím "špígle"

Přístav je podle krétských zvyklostí pouze široká betonová šikmina klesající z nábřeží k moři. Na tuto plošinu se sklápí čelní rampa trajektu a po ní z lodi vyjíždějí i vjíždějí auta a hrnou se davy lidí. A ta "lodička" jich pojme opravdu požehnaně. Jedna paluba je nákladní a ostatní dvě osobní.

V sezoně to musí být strašlivá kvanta lidí a vozů, které se nechávají přepravit z místa na místo.

Po poledni jsme vyjeli a pohodovou jízdou jsme za hodinku už na začátku Sougie.

Sougia je první obec a přístav na jih od nás a kotví tam i ten trajekt.

Tato obrovská loď pluje každý den z Paleochory podél jižního pobřeží a kotví ve všech obcích a osadách s přístavem směrem na východ. Potom se vrací po stejné trase a večer zůstává na noc v Paleochoře.

Městečko - tedy spíše rekreační středisko - tvoří asi kilometrová pláž kolem ní několik taveren, penzionů a hotelů, cesta do hor a šlus.

Člověk může sedět pod slunečníkem v hospodě a občas si odskočit do slaného nálevu, pak zase pokračovat. V té hospodě !

Na západním konci pláže je přístav, kotviště jachet a malých lodí, ale hlavně za přístavem je malá oblázková pláž, jejíž část je stíněná skálou a to nám náramně vyhovuje.

Já se povaluju ve stínu, babka na slunci a je nám oběma dobře pospolu.

Moje babka totiž na každé dovolené naakumuluje baterky sluníčkem, aby mě mohla doma do další dovolené tejrat na plnej výkon co to de !

A to vám povím : "To jižní slunce ale má sílu !"

Tak si užíváme. Do paměti si vtloukáme ty krásný pohledy na moře,

příboj a odboj a při otočce zase na skály a hory nad námi. Až nás z té krásy přepadl hlad. Slupli jsme pomazánku a přesouváme se do jedné z taveren.

Před tím ale ještě mrkneme kousíček na cestu k antickým objektům v Lissos. Jak trošku zmírní sluníčko tak se tam aspoň na kousek vypravíme.

Ještě ve stínu mě bylo jemně naznačeno, že jsem dnes přesně nachlup jednačtyřicet let ženatej. Hned jsem musel najít krásný kamínek, abych mě dárek. Byl převzat s gestem královny.

Vždycky při těchto výročích mě bleskne hlavou úvaha : "Takovejch let jsem ženatej s mým obrázkem a ještě mě nezavřeli.

Hm.

Budu asi silná povaha - ?" Večer půjdeme na slavnostní večeři jednačtyřicítku. Jinak jako dárek jsme si spolu naložili tenhle zájezd.

Tavernu jsme si vybrali tureckou. Vedl ji Turek a asi jeho Turka. Měl tak trochu divočejší výraz. Zase frapekafe, slaný oříšky a pivo. Pojedu sice kousíček po Paleochoře z trajektu ale než vyjedu, tak to už budu bez.

Babka se chodí koupat a já ji hlídám z terasy taverny, aby se mě někam nezaběhla.

Dál nedělám nic - jen občas líně mrknu do mapy a do poznámek jak bylo a jak ještě asi bude.

Tady ten čas ale nějak neúměrně letí. Už bychom se měli zvedat, pokud chceme šlapat kousek k tomu Lissos.

Přesun na západ a jde se nahoru.

Je to moc krásná stezka. Mezi skálami, v tunelech stromů a keřů, po skalních schodech, klouzavých ohlazených skálách a všude kolem příroda jen hýří ! Občas se otevře nějaká malá planina a Kréta nám ukáže ještě trošku víc ze své krásy.

Je to ale strašný rozdíl. Nahoře v horách pustina bez života a tady dole to jen bují - pěkné - moc !

A tak pomalu šlapeme nahoru a potkáváme samé usměvavé lidičky. Jsou taky asi tak nějak vnitřně spokojení a je to na nich vidět. Na nás asi taky.

Zkouším po prvé teleskopické hole a jde to s nimi opravdu o dost lépe.

Tak se mě nálada ještě o zoubek zlepšuje a mám se !

Šlapal jsem (na moje síly a možnosti) hodně rychle a nebolely mě kolena. Uvidíme večer. To mě možná budou bolet kolena a k tomu i ruce.

Soutěska k Lissos je opravdu nádherná ale prolenošili jsme moc času u Turka v taverně a tak musíme zpět do přístavu k Viktorce.

Tam už se scházejí turistové a jejich batůžky, hole a jiné potřebnosti.

Většinou vypadají "ušle" ale zároveň velice, velice spokojeně. Posedáváme na vyhřáté skále, usmíváme se navzájem na úplně cizí človíčky, povídáme si spolu a očekáváme trajekt.

Zatím ještě nemáme lístky a tak dumám jak to s notýskem zaonačit při koupi.

Nalistuju prázdnou stránku aby pokladníka v boat-budce nic nerozptylovalo a schematicky načrtnu osobní auto + panáček+panáček a k tomu výraznou šipku s nápisem Paleochora. Trajekt sice nikam dál nepluje ale jen tak pro jistotu.

Předložím tenhle "cesťák" kasírovi v budce - ten se na to podívá - a : "jés!" Zadá panáčky, plusy i autíčko do své mašinky a ona vyplivne tři jízdenky. Zaplatím (8 + 8 + 16 "éček") a hrdě se vracím ke své "lejdy" s těma jízdenkama a jsem pochválen. Jo - jo ! Kolik řečí znáš - tolikrát jsi člověkem !?!?

Připlouvající trajekt byl napřed maličkej ale zvětšoval se před očima, až byl najednou v přístavu s rampou na betonu.

Na palubě jsem se musel s Viktorkou otočit, abych mohl vyjet nosem přímo rovně z lodi v přístavu v Paleochoře.

Jinak plavba byla super a hrozný, ale teplý vítr. Všechno jsem hned prochodil a nafotil. Dvakrát ! Tři paluby - dole nákladní a dvě osobní v patrech nad ní, bar, velká zasklená kabina, WC.

Kapitán vypadal jako přístavní povaleč a nemohl jsem nevzpomenout na Costa Concordia. Za plavby jsme koukali na pobřeží a indigově modré moře s bílými hřebínky vln a vysoko a daleko viděli vrcholky Lefka Ori.

Tak tam někde taky budem ! Jeden výlet končí a my už se těšíme jak malé děti na další !

Na sjezdu z rampy v přístavu v Paleochoře mě naše mladá sousedka klepla na okýnko a mě málem klepla Pepka, jak jsem se lekl.

Motalo se tam přede mnou kvantum lidí a já musel dávat velký pozor, abych nikoho nešťouchnul, nebo nedej Bože nějak nezranil.

Sousedi totiž nafotili naše připlouvání do přístavu i vyjíždění z lodi.

Hodní sousedé !

Cestou z přístavu domů po té ulici, o které jsem si myslel, že je chodník jsem sice nemusel sklápět svoje zrcátka, ale občas jsem se otřel o protější obrubník pneumatikou. Fakt to bylo na cit a na chlup !

Po návratu jsme krapet vyklidili Viktorku, a "pro změnu" chvíli polebedili na terásce a ležmo na pelechu, poplkali se sousedy a šli na véču - jednačtyřicítku.

Pochopitelně, že do "své" taverny kde nás přivítal náš "Jáso" jako stále hosty, Dnes jsme ho potěšili víc než jindy !

Budeme večeřet !

Dali jsme si ten Gyros, co měla sousedka a dobré to bylo. Byly k tomu hranolky a nějaký jogurtový dresing a jako kombinace to šmakovalo.

Při objednávce jsem do notýsku načrtl příbor, to jako vidličku a nůž, ukázal mu svoje dílo a houknul jsem na něj : "Tůů" ! "Jés ?" A bylo.

Přinesl k tomu ještě dokonce - tůů - menší talíře.

Potom jsem ale zjistil, že ta porce stran hutnosti nebyla zase až tak moc velká. Kdybychom si ale dali ještě jednu porci tak bychom asi vypadali jako šášové, kteří nevědí, co chtějí.

Řekové mají takový pěkný zvyk, že po jídle po zaplacení (13 "éček") donesou takové kostky želé v cukru a každému paňáka Raki. Babka kořalu nepije a tak jsem to vzal za ni. Rád !

Zcela jistě to ale mají "lišáci" zakalkulované v ceně. To ale vůbec nevadí - jeden to rád akceptuje a je spokojený.

V noci zase tak strašně smrděl strom, že jsem kus noci prochodil po silnici. A to máme vždycky pečlivě uzavřeno a klimatizujeme.

Dospal jsem dopo.

ÚTERÝ - (Flákání )

Ještě pořád nemáme ponorku ! Holt, když se jedna dobře vdá – tak to jde pořád dobře ! ... celej den jen tak sedí a .... ?!?!

Ráno jsem na "strít" koupil kus mečouna na pochutnání ! Moc si ale nevěřím ! Minule naše ryby pečený u moře sežral domácího pes.

V rybárně ukazuju rybárníkovi, že bych chtěl tři řezy asi dva centimetry tlustý. Bez problémů provedl požadované. Zabalil a já zaplatil.

Mečoun to byl asi metrovej - měřeno bez toho šídla co má místo nosu.

Řezy měli průměr asi 15 centimetrů. Slušná porce. (12"éček). Jestli to zase zvoslím tak se asi picnu !

Taky jsem se byl namočit do slaný vody na písečnou pláž, ale bylo to děsný.

Dost velký vlny - to by mě nevadilo - ale velký rapatý kameny pod vodou co nebyly pořádně vidět - to už mě vadilo a hodně. Bylo to o nohy, ale nějak jsem tam vlez - no spíš to se mnou do vody plesklo. Pak to bylo moc fajn, povaloval jsem se ve vodě jak línej hroch v bahništi a občas prsknul slanou vodu.

Výstup z vody stál taky za prd. To kvůli těm šutrům, který nebyly vidět skrz příbojový vlny a pěnu na vodě. Potácel jsem se tam jak lump z hospody a nakonec skončil na všech čtyřech a vyhrabal se ven.

Už sem nepůjdu !

Budu chodit na oblázkovou pláž tam kam babka. Ta už to má v okolí zmáknutý jako stará Krétka.

Na oběd jsem uvařil jeden řez té ryby jen tak ve slané vodě na zkoušku co jako můžeme očekávat. No - bylo to jak trochu lepší filé u nás doma. Uvidíme večer !

Mladším sousedům jsem konečně vytřídil naše fotky z hor tak, aby se směstnaly na jejich nosič. Soused se podíval na vzorky a byli oba moc rádi.

Pak byl najednou večer a my museli zajít za Zdeňkou delegátkou zkonzultovat náš zítřejší výlet (Pohoří Lefka Ori - vrchol Pakhnes) a taky oznámit, že zase nebude mít svoje dvě ovečky přes noc v tom správným chlívku.

Když nás vyslechla tak nám udělala návrh, že by šlo aspoň jednu cestu do městečka v Hora Sfakion nebo zpět absolvovat lodí. Samože i s naší Viktorkou.

Probrali jsme časy připlutí i odplutí a moc se nám to časově nehodilo. Pojedeme obě cesty autem. Taky jsme nevěděli, kdy přesně kde budeme a trajekt by mohl pláchnout.

Taky nám sjednala ubytování v Hora Sfakion v hotelu Xenie.

Zítra nás tedy čeká vysněná Lefka Ori - pohoří v opravdové surové pustině.

Pojedeme obě cesty autem. Je to časově i finančně stejný jako lodí a já si aspoň projedu v klidu cestu, kterou pojedu zpět možná po tmě, ale hlavně si najdu správnou odbočku na letiště z N.N.R. pod Chanií abych v pátek před odletem nebloudil jako při cestě sem.

Po vyspání brzičko vyrazíme do hor a pojedeme až na konec cesty- necesty. Dál se musí jen pěšky. Vzdušnou čarou 2 km od Pakhnes druhé nejvyšší hory na Krétě.

Zkusili bychom se vyštrachat aspoň na sedlo pod vrcholem - odtud je prý taky pěkně vidět. Když to půjde dál ..... - no prostě co ujdeme to ujdeme.

Potom sejdeme zpět - sedneme do Viktorky a sjedeme do civilizace na kafe a cestovat domů.

Trasa :

Úplně na sever Kréty. U Tavronitis odbočíme na východ po N.N.Road až do Vrises a pak dolů na jih do Hora Sfakion.

Předpoklad časů :

Středa :

Paleochora - Hora Sfakion 5 hodin 140 km

Čtvrtek :

Hora Sfakion - Anopoli - konec cesty-necesty 2 hodiny

Pochození a pokoukání 2 hodiny

Konec cesty-necesty - Anopoli - Hora Sfakion 2 hodiny

Sfakia - Paleochora 5 hodin

Loučíme se s naší nejmilejší a jedinou, děkujeme za vlídné zacházení a je nám popřána šťastná cesta.

Potom se uchylujeme do "naší" taverny k "Jásovi" popíjíme a ještě probíráme náš velký zítřek.

Doma jsem připraveného mečouna restoval na směsi olivového oleje s trochou másla. To mně poradil náš starší soused, který pekl ryby a mořský potvory všeho druhu skoro každý den.

Výsledek byl absolutní chuťová jednička - fakt ! Ta smažící směs po upečení byla tak dobrá, že se do ní dal namáčet chleba a jíst. A ryba ?

Skutečně ! Jedna báseň !

K tomu jsem měl nachystaný salát z rajčat - no nebylo spokojenějších jedlíků na Krétě.

Věděl jsem, že mladší soused je rybář a tak jsem mu kousek schoval na krajíček chleba. Ono už totiž bylo dost pozdě a oni už ani nesvítili.

STŘEDA - (Paleochora - Hora Sfakion)

Vstáváme za tmy, kafíme, nakládáme auto a znovu kontrolujeme, zda máme všechno potřebné. Hlavně naše kafe do termosky na zítřejší ráno.

To je další moje závislost. Ráno nemám kafe - nežiju !

Byl jsem nafotit u vody východ slunce zpoza hor, vrátil jsem se domů zároveň s ním a tak nám nic nebrání vyjet na velký výlet.

Ještě jsem si vzpomněl na vzorek ryby pro sousedy v ledničce a tak jsem ho uložil v igelitu (aby k němu nemohli mravenci) na jejich stolek na terase.

Zase se točíme po širokých pohodových serpentinách na sever a zatím milé sluníčko nás lechtá ze všech stran. Chvíli hledíme na moře, chvíli zase do hor - to podle toho jak se cesta kroutí. Ofukuje nás větřík a je nám dobře !

Viktorka si spokojeně vrní a kola jí šumí po asfaltu. Užívej si holka !

Terén teprve přijde a to budeme mít dost práce oba.

Zhruba za hodinu vjíždíme na N.N.R. pod Tavronitis a za další hodinu parkujeme kousek za Vrises ve velmi pěkné kruhové taverně. Po obvodu má takovou terasu a pěkně se tam sedí. Okolo jak jinak - samá koza a tentokrát somrují na turistech mlsky. Vidíme zase ty tvrdé velikány a pod vzdáleným vrškem jedné hory jakousi nejasnou linku. Po lince leze nějaký mravenec. Aha - tak to bude naše silnice !

Sedíme pod bambusovou střechou, cucáme kolu a hledíme okolo. Klid - jen asi tři servírky se pohybují uvnitř a je nám blaze.

Na mapě hledáme jak dál dolů na jih. Ve skutečnosti do vrchu do hor.

GPS-babka ladí s mapou vzájemně koordináty a já odpočívám.

Padáme odtud ! Je po idyle !

Přitáhly dva autobusy Němců a to by vyhnalo i leckterou okupační armádu. Natož antigermanistu dědka s babkou.

Pod vrcholem projíždíme krátkými tunely a vedle jednoho je plácek s posezením pod stříškami a prodejem suvenýrů, medu a místních pomerančů.

Pomeranče jdou ztuha loupat, ale jsou dobré. Mají trošku jinou chuť než u nás, ale to bude tím, že dozrály na stromě a ne v kontejneru na lodi.

Taky tam mají vyhlídkovou plošinu a zjišťujeme, že se z ní díváme do soutěsky Imbros - velkolepé !

Když se potom přehoupneme přes vrchol pohoří, tak se nám otevře široké panorama jižního pobřeží. Není poznat, kde končí hladina moře a začíná obloha.

Po sjezdu mnoha serpentin se snažíme zaparkovat v Hora Sfakion -nelze ! Všude samá kára, autobus, motorky. Na parkovišti není místo ani pro tříkolku.

Parkuju tak nějak co nejvíc u kraje silnice a babka se vydává hledat náš hotel - Xenia - !

Vidím přes zátoku něco jako podobný nápis na jednom hotelu. Mám ale špatný oči a tak to fotím s velkým přiblížením, mrknu na displej a fakt je to ono. HOTEL XENIA !

Po chvíli ke mně přihrčel chlapík na mopedu a něco na mě drmolí. Prd vím co chce a tak mu naznačuju prsty "fajf minyt a šlus" - kývá hlavou, že ano a jede pryč.

Později jsem zjistil, že jsem stál ve frontě na trajekt.

Blíží se babka s úsměvem a tak to jistě bude dobrý. Hotel i cestu k němu našla.

Jestliže jsem si postěžoval, že uličky jsou v Paleochoře uzounký a klikatý tak tady to bylo na sadu sprostejch slov !

Vjeli jsme do toho babylonskýho labyrintu a babka mě ukazuje : "Tady doprava !" !

"Co ?" "Sem ?"

Ujišťuju se nevěřícně. "To nemyslíš vážně - dyť to musím vodřít !"

"Tam se nemám nárok vejít ani ze srandy !"

Jdu si to projít pěšky a je mě čím dál tím hůř na duši. Několikrát pravoúhle zalomenej chodník, kterýmu říkají ulice mě zase dostává do kolen. Vracím se k autu a je mě ještě hůř. Komu a jak vysvětlím, že nejsem nemehlo když to budu vracet odřený jak po bitvě u Kurska ?

Zaplať PánBožko aspoň za mnou nikdo nejel a netroubil při mém váhání.

Pak jsem vymyslel, že nic nevymyslím a budu muset ! Ke všemu to šlo do příkrýho kopce.

Vlezl jsem do Viktorky, zařadil redukovanou jedna a Viktorku něžně pohladil po volantu a pěkně poprosil, ať mě z toho nějak dostane ven.

Babka zůstala venku a měla za úkol hlídat všechny rohy, abych se nedostal tělo na tělo s nejbližším barákem.

Nakonec jsem všechny ty pravý úhly projel. Dnes když o tom ale přemýšlím tak nevím, jestli jsem to byl opravdu já nebo mě Viktorka z lásky vrátila to slušné zacházení.

Bez problémů jsme se díky včerejšímu telefonátu naší nej - Zdeňky ubytovali a sfrčeli po schodech dolů do taverny na nábřeží.

Bacardi a pivko mě snížilo hladinu adrenalinu a já mohl konečně souvisle mluvit a jednat.

Babka vymyslela, že ráno pojedeme rovně přes pěší zónu kolem taveren. Budeme vyjíždět za svítání a tak tam snad nebude ani noha natož nějakej ten "polís" ?!

Poseděli jsme v hotelové taverně a koukali na dění v přístavu i jinde.

Samozřejmě jsme hned využili malou hotelovou pláž v zálivu, kde nefoukalo. Já jako vždy ve stínu - babka na grilu.

Hora Sfakion je krásné místo !

Ulička mezi obchůdky a tavernami nad zálivem připomíná lázeňskou kolonádu. Prošli jsme si pomalu celou Sfakii tam i zpět a potom si vybrali nádhernou tavernu. Seděli jsme hned u zábradlí nad mini pláží a sledovali moře a příboj. Ta kombinace barev a opakující se pohyb vody človíčka tak nějak opravdu chytí a tak hledí, hledí, čichá nezaměnitelnou vůni moře a je mu dobře. Natočili jsme si židle přímo na vodu a najednou se začalo smrákat. Tak neuvěřitelně tam ten čas uběhl. Ještě jsme si ho vylepšili troškou vína a větší troškou piva.

Během našeho sezení připlul trajekt. A to jsme začali zase zírat ! Lidi z něho stále jen vystupovali, vystupovali, vystupovali a konce jich nebylo ! Když už ten průvod skončil tak se jich pár rozpustilo v našem okolí, ale ta hlavní spousta posedala do aut parkoviště téměř osiřela.

Zřejmě byli někde na plážích, protože ve Sfakii jsou jen soukromé hotelové plážičky.

Už odpoledne jsme zjistili, že náš pokoj má balkon a vidíme přímo na moře. Dokonce jsem tu krásu viděl i s postele.

Postel byla jen jeden a půl lůžko a jedno prostěradlo. Před dvaceti lety bychom to uvítali s velkou radostí a já s jásotem

Jinak standardní hotelová výbava s klimatizací.

Můj mečoun byl tak dobrej, že nás dostihla pochvalná esemeska od mladších sousedů. Chutnalo jim !

Vyčurat, umejt a spát. Zítra bude náročný den ! Tak ať jsme fit !

ČTVRTEK - (Hora Sfakion - Pakhnes - do bydla)

Hned ráno jsem rozbil na balkonku popelník. Nemehlo ! Dopadl na dlažbu a hned jich bylo šedesát - ne-li víc. To jak jsme potmě čekali na svítání, abychom mohli vyjet.

Trochu jsme to ubrouskama smetli a nechali tam vedle velkých střepů cedulku - sorry - a tři "éčka"

Jak začalo svítat, hned jsme hupli do Viktorky a podle navigátora projeli tentokrát pěší zónou kolem taveren.

Nebyla tam noha - natož "polísova" ! Dobrý je to ! Jsme z toho venku.

Doslova ! Fičíme serpentinami hore kopcom a sluníčko je vidět čím dál - tím víc.

Po chvíli v městečku Anopoli. Poslední pohled do mapy s popisem mého internetového přítele a jedem do vršku.

Přehlídli jsme se akorát jednou a dostali se do spletité sítě něčeho jako širších kozích stezek pro místní "kozáky."

Končíme u nejzazšího chlívku a - dál nic.

Zpátky do Anopoli a znovu nahoru - tentokrát dobře !

Dvacet kiláků po cestě-necestě byla dost zabíračka. Zase ty pohledy do hlubiny, kličkování mezi kameny případně se plazit přes ně.

Do prstů nemocné levé ruky mě chytala křeč - no - prostě jízda králů !

Vždycky, když jsme se přehoupli přes nějaký vršek tak jsme před sebou viděli tu naši "road" jak mizí v serpentinách zase někde v dáli za kopcem.

Nakonec jsme přece jen ten konec cesty-necesty uviděli. Parkovaly tam už nějaký auta a my byli u cíle.

Otočit Viktorku do protisměru - to jako nosem dolů byl dost problém !

Nějaký trdlo postavilo káru do jedinýho vystřílenýho místa ve skále, které sloužilo k otáčení.

Jinak stály auta způsobně natlačený bokem hned u skály, aby se dalo projet.

Na několik pokusů, kdy mě babka hlídala střídavě zadek auta - to abych nenacouval do skály nebo v opačném případě nezhučel do údolí jsem se taky přilípl ke skále a vypadl ven.

Batoh s minimem věcí, roztáhnout hole a na cestu ! Kus šlapeme do kozího vrchu po pěšině plné pastí na nohy, začíná být vedro - ani hole moc nepomáhají.

A tady jsem se dožil dost velkého zklamání ! Já to po téhle cestě v tom vedru - prostě nevylezu !

Pak jsem si ještě představil cestu dolů a sto padesát kilometrů byť po slušných silnicích domů - .............. !?

K tomu ještě představa, že by se mě tady něco stalo - od zlomené nohy po infarkt a babka by musela jet dolů po té bestii v neosahaným autě..........

Na mobilu ani bodek - natož čárka .......

Takhle jsem to podal babce. Chlapovi se ale jen velmi těžce přiznává takováto prohra !

Babka souhlasila, že je to rozumný řešení a tak jsme sedli na skálu a těšili se z té surové přírody. Byť o sto metrů níž než jsme chtěli. Výškových metrů.

Když už jsme byli natěšení až po dírky v nose tak jsme se pomalu doloudali k Viktorce - no a - dolů !

Dole v Anopoli jsme sedli před tavernu a dali si kafe. Dost jsem po něm toužil !

Taverníková převzala objednávku - že jako chceme velký kafe !

Ptala se kolik cukrů a já že "tůů!

Nadzvihla obočí a odešla ! Pak mě ten její údiv došel.

Žil jsem v domění, "tůů" cukry dostaneme na talířek, ale byly už v kafi a šacoval jsem to tak na vrchovatou polívkovou lžíci.

No - ale kafe to bylo ! Musel jsem je ale zapít asi půllitrem vody abych rozlepil tím cukrem slepený zuby.

Pak už nás čekala jen pohodová jízda do bydla. Sice kus ale dalo se už přepnout na autopilota. To jsem se naučil taky za těch dlouhejch štrek, kdy jsem jezdil jako servisák ze státu do státu okolo naší republiky.

Celý den za volantem. Z toho 40 km v horách. V tomto případě už spíše po necestách. Poslední kilometry už byly dost nepříjemný i na pěkným asfaltu.

Po návratu jsme zjistili, že jsme umounění jak nějací mouřeníni a Viktorka je strašně zaprášená zvenku i zevnitř. Budeme ji muset zítra trochu zgruntovat, abychom se jí trochu odvděčili za vynikající službu

a nevypadali při předání jak ty boží hovádka.

Časy a kilometry dvoudenního výletu :

Středa :

Paleochora start - 08:00 / 81076 km

Tavronitis 09:15

Vríses 09:55

Taverna - kulatá 10:15 - 10:45

Hora Sfakion 12:00 / 81 217 km

- benzin za 50 "éček"

Čtvrtek :

Hora Sfakion start - 06:45

Anopoli 07:15

Bloudění s Viktorkou v ryze kozí divočině

Návrat do Anopoli 08:00

Jízda cestou-necestou 20 km - nahoru

Konec cesty-necesty 10:30

Otáčení Viktorky nosem dolů - tak tak to vyšlo - dál jen po svejch

Jízda cestou-necestou 20 km - dolů

Anopoli znovu 13:05 / 81282 km

Doma v 16:50 / 81432 km

PÁTEK 27.9.2013 - (Paleochora - a "érem" domů do zimy)

Opláchnutí Viktorky, pohlazení po volantu a poděkování za věrné služby.

Babka taky provedla částečnou očistu interiéru. Takhle jsme Viktorku skutečně nemohli vrátit !

No - a pak nastal začátek jednoho z nejsmutnějších procesů co znám !

Balení věcí a cpaní kufrů.

Babka cpala a cpala, až z toho byla skoro celá ucpaná.

Ještě ta třikrát prokletá váha zavazadel ! Tady to prý berou moc přísně Opět nás zachránila naše jediná a nejmilejší - delegátka Zdeňka - má totiž váhu ! Takový elektronický mincíř. Poprvé jsme to zvážili v anglických librách a přecházel nám z toho zrak !

Pak jsem tu věc přestavil na kila a už bylo podstatně lépe.

Naposledy spacáky !


Zajímavé to bylo už doma s balením spacáků. Sehnal jsem sportovní tašku jako, že to bude moje palubní zavazadlo o příslušných rozměrech. Aby prošla tím rámečkem na letišti při odbavení. Byla krásně šitá do kvádru ! Rozměry akorát ! To bude perfektní !

Spacáky jsme potřebovali na naše cesty po horách, kdyby nebyla postel a vlastně i do těch postelí.

Takže napřed tam cpu pytlíky sám. Pak musím přivolat ke kooperaci babku a jde to trošku líp. Nakonec se zadařilo, ale původně hranatá taška převázaná koženým řemínkem vypadá jako malá vzducholoď nebo velké jelito.

Ať měřím jak měřím tak těch dvacet pět centimetrů nedokážu dodržet.

Sednu na měch - ten slehne. Postavím se a měch roste před očima.

A pak se mě udělal nápad !

Nevadí ! Sednu na měch na sedátko co nejblíže k celní přepážce, vyčíhnu kdy tam nikdo nebude a pofrčím k rámečku. Než to jelito doroste do svých přirozených rozměrů.

Povedlo se ! Jen jsem je musel ještě krapet přidusit dlaní. Prošouplo se rámečkem a bylo !

Prošli jsme přes tu celní skvadru, jak je psáno na začátku a já si odfouknul jakej že jsem to šikovnej dědek.

No - a pak jsem z nudy sledoval cvrkot z opačné strany celní přepážky a musel jsem si imaginárně odplivnout.

Staří harcovníci - zájezdníci, když se jim bágl nechtěl vejít do rámečku tak ho prostě obešli a šupli ho přímo na válečky do rentgenu.


Tak pokračujeme v té smutné činnosti, až se nám celkem zadařilo a kvartýr je prázdnej.

Ještě poslední kontrola šuplat a skříní a tak a nakládáme do Viktorky.

V ledničce jsme nechali nerozbalené potraviny a tak. S váhou babka odnesla do regálu Zdeňce naše přebytky.

Potom vyjíždíme na pohodovou, kochací a už poslední jízdu přes hory. Snažíme se nebýt smutní, ale moc se nám nevede.

Zastavujeme v Kandanos v hezké taverně na něco k pití a vidíme nádherný kostel. Otevřený ! Tam se určitě půjdeme podívat.

Dobře jsme udělali !! Je to krása.

Cestu do Chanie na letiště jsme zvládli bez problémů na první pokus ! Babka džípíska už funguje jako leteckej navigátor - profesionál !!

Musím si ji dobře schovat ! Bude se hodit na další cesty.

Dojeli jsme k parkovišti, kde mám vrátit Viktorku. Postává tam ten bohém co mě Viktorku předával a nevypadá nijak šťastně. Asi si taky dost pamatuje. Ale nebude to tak horký - s tou pamětí !

Naprosto zbytečně a několikrát mě opakuje anglicky jakousi silně rozvitou větu a já pochopitelně nevím o čem je řeč. Jako kdyby nevěděl z minula, že na angličtinu jsem "oak" - to znám z křížovek.

Kdyby se postavil ke dveřím spolujezdce, otevřel dveře a pronesl něco jako "plís lejdy" a naznačil babce, že má vypadnout, bylo by hned jasno. Pak by si sedl vedle mě a mávl rukou, že jedem - taky jasný.

Přinejhorším by můj navigátor, radista a palubní střelec došel pěšmo - byl to jen kousek.

Pak jsme ale nějak pochopili, že "lejdy" má zůstat tady a já s ním jako spolujezdcem pojedu k letišti. Tam vyhodím sebe i naše vaky a on potom přiveze "lejdy."

Taky, že jo ! Bohémovi jsem podal ruku ! Přijal ji s povděkem - asi byl rád, že se loučím. Viktorka na mě blikla koncovejma světlama a byla v trapu ! Nevěrnice.

Prošli jsme úspěšně všemi kontrolami a ocitli se v té zemi nikoho.

Že by bylo kde si prasknout - kdepak ! Tak jsem si koupil aspoň malou lahvičku whisky, nabídl babce (jen proto, že vím, že kořalku nepije) a jen to zažbluňkalo. Tak ! Střízlivýho mě nedostanou !

Plkáme se sousedy a najednou, že už musíme do autobusu a k letadlu.

V interiéru se pták jevil jako stejnej důchodce, kterej nás dopravil sem.

Jen z venku byl takovej nějakej lesklejší.

Odletěli jsme o čtvrt hodiny dřív a to nám moc pomohlo, abychom v Praze lapili autobus do Brna.

Strašně dlouho jsme totiž čekali na kufry, než vyjedou z té letištní nory.

Potom nebylo zbytí než taxíkem za 450,- na metro do Zličína a pak na Florenc.

U autobusu jsme byli 7 - slovy sedm minut před odjezdem.

Kdyby nám naše dcerka Věrka nezaplatila lístky dopředu, tak bychom museli volit náhradní řešení. Přespat u našich kamarádů z vody.

Stejně na nás ale zbyly místa až na zadní pětce, čemuž jsem byl zprvu rád, že si můžu natáhnout nohy až k šoférovi. Pak to ale začalo houpat a mně se udělalo dost nedobře. Spravila to studená minerálka.

Cesta to byla ukrutná !

Tankodrom, neustále a vytrvale nazývaný naším ministerstvem dopravy jako D1 z nás málem vytřepal úplně všechno.

Když jsme po tom martýriu uviděli brněnskej Grand, bylo nám moc dobře.

Velice brzy se objevila naše Věrka s károu, naložila nás všechny a já si konečně vydechnul z plných prohulených plic.

ZA CHVÍLI JSME DOMA A A A A A A A !

Toto sem snad ani nepatří ale z toho velikýho dopravního "štěstí" nás nenapadlo koupit si u benzinky aspoň bagetu.

Doma nebylo nic kromě konzerv a kusu plesnivýho chleba, který jsme zapomněli před odjezdem vyhodit.

Tak mě babka uvařila aspoň nudle a já jsem si k nim ohřál pixlu segedýnu.

Strašná kombinace - ale jak známo :

"Nejlepší kuchař je hlad a nejhorší kuchař je Vitana !"

Tak takhle nějak to celý bylo ! Opravdu ! Fakt !

Fotky Kréta + Chamonix

http://dopalovac.rajce.idnes.cz/