Obnova zapomenutého hesla

Založení nového účtu

Střední Kréta - konec léta 2010

28.9.-12.10. 2010

Letos na jaře jsme sice navštívili Alpy ale přes léto jsme měli nějak moc práce a nyní, v polovině září, si připadáme trochu ošizeni o moře.

Ale ke kterému moři vyrazit? K Rudému? Nebo snad Karibskému? Ne to je moc daleko. Madeira? Korsika? Ne to taky ne, tam už jsme byli. A tak listuji a najednou Kréta! No jasně. Když jsem četla román Třetí přání od Roberta Fulghuma, říkala jsem si, že na tenhle ostrov někdy musíme jet. Tak proč ne teď?!

Je rozhodnuto a tak začínám zjišťovat podrobnosti. Lokalitu, počasí, možnosti turistiky, možnosti lenošení, možnosti stravování......Po několika hodinkách na internetu máme jasno. Letovisko Plakias, hotel Creta Mare.

Plakias má sice špatnou pověst pro svůj pověstný silný vítr, ale doufáme, že budeme mít kliku a počasí bude příznivé. Creta Mare proto, že je na okraji letoviska přímo u moře. Je to hotýlek se třemi hvězdami, malá studia, cena příznivá.

Program na 15 dnů jsme si vytvořili jen rámcový. Nechceme pominout několik atraktivních míst, která je na Krétě záhodno navštívit a přidáváme nějaká méně profláknutá. Jedním z požadavků je, aby byla nějak rozumně vzdálená od Plakiasu..

A tak máme v plánu města Rethymno nebo Chania, mínojské památky Festos, Gortys nebo Knosos, Agia Triada, soutěsky Aradena, Imbros, Askifou, Rowas, pevnost Frangocastello, kláštery Moni Preveli a Arkadi, možná nejvyšší hora Psyloritis, nebo Pachnes. Samozřejmě také relax na pláži.

Zkusili jsme spočítat, na kolik dnů budeme potřebovat auto.Vyšlo nám cca 7 dnů, ale vzali jsme si je na 10 dnů pro případ, že by počasí nebylo příznivé a museli bychom cestovat více, než jsme si naplánovali. Auto jsem objednala již v Čechách u Auto Way. Příjemné bylo, že jsme na auto dostali posezonní slevu a ještě další slevu 5% za to, že jsme si pobyt objednávali přes www. Kréta v detailech.

Balíme si věci na pobytovou i poznávací dovolenou – plavky a šaty, větrovky a pohorky, hlavně mapy a průvodce. Jídlo žádné nebereme, spoléháme na stravování v tavernách, případně na možnost nákupu v marketu.

1.den – úterý - odjezd

Provádíme kontrolu dokladů, platebních karet a peněz a vyrážíme směr Praha-Ruzyně. Odlétáme na čas a po cca 3 hodinách klidného letu přistáváme v Chanii.

Na letišti nám zástupci CK dávají obálky s pokyny, rozdělíme se do autobusů podle letovisek a vyrážíme - směr Plakias. Už cestou je patrné, jak je Kréta hezká.

Autobus se protáhl soutěskou Kourtaliotiko a před námi se otevírá pohled na krajinu severně nad Plakiasem, s mořem v pozadí.

Náš hotel je za městem a autobus k němu nejede pro příliš úzkou cestu. Zavazadla nám odváží majitel hotelu, od pohledu trochu nabručený chlapík a my jdeme pěšky.

Máme pokoj č.13. Třináctka není zrovna mé šťastné číslo, ale co nadělám. Studio v hotelu odpovídá ceně, kterou jsme za ně zaplatili.

Každé studio má dost veliký balkon a ten bude, pro dny příští, naším obývákem. Velkoplošná televize má sice jen jeden program – Libyjské moře- ale nuda to není, po celou dobu našeho pobytu se nám neokoukalo.

Vybalujeme věci, vyřizujeme nutné hovory do Čech, vaříme kafe a sedáme si na terasu

Tak, začala nám dovolená.!

2.den - středa

Ráno se probouzíme do podmračeného dne, ale je krásně teplo. Seběhneme pod hotel a testujeme přístup do moře. Není ideální, ale zato je plážička jenom naše. Tedy, naše a ještě jedné paní, která už druhou hodinu cvičí pod tamaryškem Tai-či.

Moře je krásně teplé a jsou pěkné vlny - pro nás suchozemce vždy zážitek. Užíváme si moře celý den. Jen na chvilku jsme si odskočili do hotelu na setkání s delegátem cestovní kanceláře. Jmenuje se Michal a je neobyčejně ochotný a příjemný.

Na pláži rostou krásné bílé kytky. Nádherně voní a my později zjišťujeme, že jsou to mořské lilie.

Odpoledne řešíme dilema, kam na večeři. Tipů máme několik. Dáme na radu kolegy, který zde již několikrát pobýval a jdeme do taverny Medousa. Dáváme i obligátní řeckou mousaku a kuřecí souvlaki. Obojí je skvělé.

Po návratu do hotelu si otvíráme láhev vína, kterou jsme koupili ráno v obchodě . Nechutná mi. Ač to není Retsina, cítím z něj pryskyřici. Odrazuje mne to od dalšího kupování vína v obchodě a napříště si dávám víno výhradně v taverně - čepované do džbánku a vždy výborné.

3.den - čtvrtek

Ráno je zataženo. Dáváme si ranní koupel v moři a přemýšlíme, co budeme dělat. Jsme zatím bez auta a tak vyrážíme na výšlap okolo velké pláže na útes Kakomouri (n.m. výška 230m), který vidíme z hotelu. Na druhé straně útesu by měl být resort Kalypso a o kus dál pláž Damnoni.

Je dusno a stoupání na útes nám nějak bere síly.

Okolo pěšiny vyrůstají z obrovských cibulí vysoké stvoly s drobnými bělavými kvítky. Jak se ty kytky jmenují, nevím a ani později jsme to nevypátrali.

Z útesu je nádherný výhled a my řešíme, zda se z vrcholku vrátíme, nebo budeme pokračovat dál. Jsme zvědaví a tak pokračujeme. Pěšinka se klikatí po skalách a nakonec vyústí na silnici vedoucí ke Kalypsu.

Resortem jsme prošli a po strmých betonových schodech stoupáme na další skálu a po jejím úbočí se vydáváme k pláži Damnoni.

Je stále zataženo a v jednu chvíli se spustí i přeháňka.

Na pláži skoro nikdo není. Nemáme dost pitné vody a tak zacházíme do první taverny. Zavřeno. Nikde nikdo, jen nějaká hodně stará paní sedí pod stříškou terasy schovaná před deštěm. Je pravděpodobně hluchá, ale pochopila co chceme a vodu nám prodala.

Cestou po pláži jsme narazili na otevřenou tavernu. Dáváme si pivo a oběd. Mezitím se oblačnost rozfoukala, vysvitlo slunce a pálí jako o život.

Cesta zpět po útesu je úchvatná. Z výšky jsou dole na pláži v Plakiasu vidět koupající se lidi.. Jsme už dost utahaní a tak jim v tuto chvíli docela závidíme.

Doplahočíme se do hotelu, hodíme na sebe plavky a zbytek dne trávíme koupáním. Večer nikam nejdeme, sedíme na balkoně pročítáme průvodce a plánujeme výlety.

4.den – pátek- hezké počasí – koupání a slunění

Včera večer volala paní z autopůjčovny. Ráno v 10 hod. nám přivezou auto, ač je máme objednané až na sobotu. Chlapík přijel na čas. Vše bylo domluveno předem, takže vyřízení formalit s přejímkou nezabralo ani 15 minut. Trochu úsměvná byla diskuse o tom, zda má auto funkční rezervní kolo. Na výraz „rezerva“ zapomeňte. V hotelu v hale je k dispozici počítač s připojením na internet a tak jsem to vyhledala – fifth wheel. Teď už si rozumíme Zaplatili jsme dohodnutou cenu, domluvili vrácení auta a chlapík odkráčel.

Auto můžeme, podle smlouvy, začít používat až zítra a tak si oblékáme plavky a vyrážíme na velkou pláž. Slunce svítí, voda je skvělá a skoro žádní lidé.

O něco více lidí je na konci pláže, pod útesem, kde je dost velká část vyhrazena nudistům.

Pozdě odpoledne se jdeme projít západně od hotelu – směr Souda. Pláž v Soudě je malá a záliv je hodně zaříznutý do pobřeží. Podle průvodce se zde dá koupat i v době, kdy je silný vítr. Potvrdit to nemohu, protože když bylo větrno, odjeli jsme z jižního pobřeží pryč.

Večer se procházíme Plakiasem a vybíráme tavernu, kam zajdeme na večeři. Předpokládáme, že kde jsou zákazníci, jsou i dobré služby. Všude vymeteno jen v Medouse je dost lidí. Tak opět vyhrává a opět nás nezklame.

Číšník, syn majitele, je příjemný, usměvavý chlapík a dokonce rozumí i mé angličtině!

Z útržků rozhovorů ostatních hostů je patrné, že jsou to důchodci ze zemí na západ od Čech a tráví na Krétě několik měsíců. V taverně už mají svá stálá místa a číšník je vítá jako staré známé.

Shodou okolností se dnes s majiteli a ostatními hosty loučil jeden starší pár z Kanady. Při odchodu všechny ujistili, že za rok - zase tady. Taky by se mi líbilo takhle trávit důchod.....

5.den – sobota - směr západ - Chora Sfakion, Anopole, most přes soutěsku Aradenu.

V noci svítily krásně hvězdy a ráno se zdá, že bude opět slunečno. V blízkém marketu kupujeme pečivo, sýr fetu, nějaké olivy, rajčata, med a skvěle posnídáme.

Balíme mapy, průvodce, pro jistotu i větrovky a vyrážíme na náš první poznávací den.

Trasa – Sellia - Rodakino-Chora Sfakion – Anopoli – Aradena.

Nejkratší cesta od hotelu do Sellie je dost strmá a hodně rozbitá silnička.

Na Krétě jsou prostě silnice úzké a místy strmé. Někde svodidla jsou a někde zase nejsou. Při průjezdu vesničkami se musíme smířit s tím, že zde jsou silničky ještě užší než za vsí a že tu stojí auta, která se dají sotva objet. Někdy se také může stát, že si domorodci musí nutně popovídat, když se míjí v autech. A tak zastavujeme a čekáme. Možná se už dlouho neviděli, možná se zase dlouho neuvidí a tak jsme trpěliví my i ostatní řidiči. Když si povykládají, můžeme všichni pokračovat v cestě......

Asi po hodině jsme dorazili do Chora Sfakie, malého přístavu, který evidentně žije z každodenního náporu turistů, vracejících se ze soutěsky Samaria.

Zde na ně čekají autobusy, které je pak odvážejí do letovisek, ve kterých jsou ubytováni. Nábřeží je téměř celé zastavěné restauracemi a obchůdky se suvenýry.

Momentálně není nikde ani noha, jenom obsluhující personál a několik koček. Cesta Samarií asi zabere celý den a tak nápor hladových turistů nastane až později, odpoledne.

Trochu stranou v přístavu je budka, ve které lze koupit lístky na pravidelnou lodní dopravu.

Zjišťujeme si, jaké jsou možnosti, abychom si výlet lodí případně mohli zařadit do programu dovolené.

Procházíme se přístavem, fotíme a pozorujeme ve stráni nad městem hada serpentin, po kterých za chvíli pojedeme

Ještě před odjezdem ze Sfakionu si na zastávce autobusu zjišťujeme, jak jezdí pravidelná linka do Chanie, kterou chceme některý den využít pro přesun k nástupnímu bodu do soutěsky Imbros.

Pro dnešek je cílem Aradena a tak nasedáme do auta a šplháme po krásné nové silnici do kopců. Cestou zastavujeme ve vesnici Anópole.

Údolí ve kterém leží, je považováno za velmi úrodné. My, ze středu Evropy, máme o úrodných údolích trochu jinou představu, ale zde, na skalnatém ostrově je třeba vidět leccos jinak, než jsme zvyklí.

Chceme vystoupit na kopec nad mořem po levé straně cesty a přes údolí se kochat pohledem na horu Pachnes. Pachnes - nejvyšší hora pohoří Lefka Ori je však schovaná v mracích a tak si užíváme pohody u kapličky sv. Kateřiny a kocháme se alespoň pohledem na moře a hluboko dolů na přístav Loutro. Dolů k přístavu (cca 700 výškových metrů) vede stará oslí stezka.

Vracíme se zpět do Anopole, trochu se zde porozhlédneme, zajdeme na hřbitov a poté vyrážíme k Aradeně, která je už jen kousek odtud.

Bez varování jsme najednou u začátku mostu přes soutěsku a už se nelze rozmýšlet, jestli most přejet, nebo radši ne. Mostovka je z trámků a při přejezdu to dělá pěkný rámus. Pohled z mostu dolů do soutěsky bere dech.

Jsme zde sami, nad roklí poletují jen nějací dravci a na okrajích stěn soutěsky poskakuji kozy-kaskadérky.

Pro dnešek sestup dolů do soutěsky nemáme v plánu a jdeme si zatím prohlédnout vesnici. Je zcela opuštěná, domy se již rozpadly, jen kostelík je opravený a udržovaný. Vesnice je na samé hraně soutěsky – fakt zvláštní místo pro bydlení...Jinak, podle některých průvodců se vylidnila v důsledku krevní msty mezi obyvateli.

Dáváme si kávu v kiosku u mostu, poprvé onu „řeckou kávu“ Jako mnoho jiných věcí na Krétě i to kafe mne překvapilo. Malý šálek dryjáku. Bez cukru se to asi ani nedá pít!

Vytáhli jsme si mapu a prohlíželi dnešní úsek cesty a z nabytých poznatků dáváme dohromady plány na další dny.

Cestou jsme míjeli odbočku do vesnice Livaniana, ze které chceme uskutečnit náš výšlap do soutěsky Aradena. Podle mapy je cesta do vesnice nejspíš kamenitá a my se obáváme problému s autem. Ptám se hospodského, jak to vypadá, jestli to s naší malou Kiou zvládneme. Ujišťuje nás, že pohoda, vše OK a tak je Livaniana zahrnuta do programu dovolené.

Cestou zpět, v Anopoli, nabíráme stopaře. Přicházejí z Livaniany a také tvrdí, že cesta je dobrá.

V tuto chvíli netušíme, že trasa do Livaniany bude největší adrenalin naší dovolené.

Vracíme se stejnou trasou (jinudy to ani nejde), a tak nyní vidíme podvečerní atmosféru vesniček kterými jsme projížděli ráno.

6. den – neděle-Spilli – Zaros -soutěska Rowas- Rowas Forest

Na dnešní den máme v plánu cestu východním směrem do Zarosu a výstup soutěskou Rowas ke kapli svatého Nikolaje. Máme navigaci a tak zadáváme cíl cesty – Zaros.

Z Plakiasu vyrážíme směrem do vnitrozemí a projíždíme soutěskou Kourtaliotiko Dnes trochu fouká a zde v soutěsce to fičí pořádně. Asi funguje jako urychlovač.

Hned za soutěskou nás navigace odklání vpravo od hlavní cesty a žene nás do kopců. Koukám do mapy a je jasné, že je to zkratka. Vyjíždíme ve vesnici Mixorouma. Průjezd je nemožný, protože právě prochází mnoho lidí v černých šatech. Nevidíme sice dopředu, ale domníváme se, že je to pohřeb.

Po chvilce zdržení v Mixoroumě nás cesta vyplivne zpět na hlavní silnici a za pár okamžiků vjíždíme do městečka Spilli.

Hned na kraji je výstavní komplex církevních objektů. Jedná se o pravoslavný kněžský seminář. Parkujeme a jdeme si jej prohlédnout. Církevní objekty obecně jsou na Krétě udržované, ale tento je opravený opravdu skvostně.

Do centra už pokračujeme pěšky. Podél cesty je sice spousta krámků s lufou, dečkami a jinými suvenýry, ale turisté tu žádní nejsou a tak všechen život který tu teď můžeme vidět, jsou obyvatelé městečka. Je neděle, ale nějaký zemědělec se starou dodávkou pomalu projíždí městem a huláká do amplionu – rajčata, brambory, kuřata!!!

Spilli je proslulé úžasnou benátskou kašnou se lvími hlavami, tkaním koberců a místní delikatesou - jogurtem s medem a ořechy.

Kašna je opravdu nádherná a voda v ní je pitná a výtečná.Ohromuje nás také obrovský platan na okraji plácku s kašnou. Moc hezké a příjemné místo.

Trochu se ještě po Spilli projdeme a pak pokračujeme dál směrem na Agia Galini. Silnice tento přístav míjí a my pokračujeme na Timbaki a Mires. Dosud vše v pohodě, cesta vede hezkou krajinou, po levé straně v dáli pohoří Ida s nejvyšším kopcem Psiloritis. Nějaké vrcholky jsou vidět, ale jejich jmény si nejsme jisti.

Když vyjedeme na kraj náhorní planiny nad údolí Mesara, vidíme to, co popisují jiní cestovatelé. Do nedohledna se táhnoucí plantáže foliovníků. Z dálky to ještě není nic hrozného, ale při průjezdu údolím je nám trochu smutno z toho nepořádku a poletujícího igelitu.

Podle průvodce naučil krétské zemědělce používat skleníky a foliovníky jakýsi Holanďan. Škoda jen, že se zde s tímto materiálem zachází dost nezodpovědně. Foliák doslouží a zůstane tak jak je, on si ho vítr za čas roznese po kraji a je uklizený.

Cestou od navigace dostáváme pokyn - odbočit doleva. Vede nás na Zaros malými vesničkami, až v jednom místě velí zahnout opět doleva, ale tam je pouze nějaká pěšina. Pohledem do mapy se ujišťujeme, že bychom měli jet opravdu správně, ale něco tu nehraje. Najednou je před námi velká přehradní nádrž, kterou ale v mapě nemohu najít. Sjíždíme dolů k hrázi a doufáme, že tam se snad nějak zorientujeme.

U hráze se v bufetu pro dělníky ptáme na Zaros. Ukazují směr tam a tam a že už jenom 3 km. Jedeme kam ukázali, ale cesta zase nikde, jen ta pěšina. To neriskujeme, vracíme se na hlavní a nějak se na Zaros dostaneme z Mires.

Navigace byla oklamána přehradou, která dosud není v mapách. Nás to stálo pár km zajížďky a dost času.

V Zarosu se proto nezdržujeme pověstnými jezírky s pstruhy, ale chvátáme do soutěsky. Hned na vstupu potkáváme domorodce, kteří si z ní nesou puget nějakých rostlin, prý na čaj. Krásně voní. Říkají nám i jejich název ale ten si samozřejmě nepamatuji.

Trochu jsem si jich poté také natrhala a dovezla si je domů jako voňavou připomínku Kréty. S těmito rostlinami jsme se setkávali všude tam, kde jsme vystoupali trochu výš od moře. Vždy ta místa byla plná jejich kořeněné vůně.

Naší zajížďkou jsme ztratili hodně času a tak v tuto dobu už potkáváme jen lidi, kteří se ze soutěsky vracejí. Nahoru jdeme jen my .

Po čase docházíme jednu paní, nejspíš Němku a ta se s námi chvíli drží. Po pár kilometrech to ale vzdává a tak jsme v soutěsce jen my dva a kozy-kaskadérky.

Opuštěná soutěska je krásná, teplé odpolední slunce čaruje s barvami, no nádhera.

Podle cedulí bychom již co nevidět mohli dojít do unikátního, prastarého lesa – Rowas Forest a dojít ke kapli a prameni vody.

Najednou je ale na další cedulce uvedeno, že ještě 1,5 hodiny. Zdeněk bručí a dál už jít nechce. Docela jeho obavy ze zpáteční cesty chápu, ale teď už to nevzdám. Navrhuji, ať zde počká a já si to vyběhnu nahoru sama. S tím nesouhlasí a tak jdeme dál spolu.

Na konci se soutěska rozšiřuje a okolo potoka rostou krásné, velmi staré stromy. Jsou impozantní. Procházíme pod nimi na prostranství s pramenem pitné vody a kostelíkem sv. Nikolaje.

Jsme zde sami.

Na letitých lavičkách si rovnáme záda a ještě chvíli si užíváme tohoto nádherného místa. Napadá mne, jak jinak by zde asi bylo, kdyby byly lavičky obleženy svačícími poutníky, a tak jsem ráda, že jsme zde právě v tento večerní čas.

I cesta zpět opuštěnou soutěskou byla fajn. Škoda jen, že jsme se nemohli, kvůli ubývajícímu světlu více zdržet.

Dole v Zarosu už je klid, návštěvníci pstruží farmy a jedlíci pstruhů odjeli a i my nasedáme do auta a nyní už potmě vyrážíme zpět do Plakiasu.

Cestou si uvědomujeme, že jsme za celý den nic nejedli a tak v Plakiasu jenom zaparkujeme a hned vyrážíme do taverny na večeři.

U džbánku vína plánujeme zítřek. Po dnešním chození bude zítra nejspíš koupání, možná nějaká památka.

7.den – pondělí - koupačka, klášter Moni Preveli, pláž Preveli

Od rána je nádherně, vítr nefouká a tak tento den zasvěcujeme lenošení a koupání na velké pláži. Koupání je fantastické, voda nádherně čistá a teplá.

Na pozdní odpoledne máme naplánován výlet na nedalekou pláž Preveli a ke klášteru stejného jména.

Cestou míjíme starý klášter, dnes již opuštěný. Bohužel je za plotem a tak jeho návštěva není možná.

Nad pláží je nové velké parkoviště, které je v tuto dobu zdarma. Po strmé pěšině scházíme dolů a zastavujeme se na vyhlídkách ze kterých je vidět do rokliny s říčkou Megalo Potamo. Před měsícem zde řádil požár a tak je veškerý porost na stráních ohořelý. Bohužel, shořel i palmový háj okolo říčky, kterým je tato pláž pověstná.

Koupání nemá chybu. Vykoupeme se v moři, přejdeme úzkou písečnou pláž a zaplavčíme si ve sladké vodě říčky.

Slunko se pomalu sune k západu a tak vyrážíme nahoru k parkovišti, abychom ještě stihli prohlídku v klášteře Moni Preveli.

Jenže ouha, vzhledem k malému počtu turistů si kluci klášterní svévolně zavřeli dříve, než by měli a tak máme s prohlídkou smůlu. Ale nevadí. Je úžasné světlo a tak fotíme a kocháme se poetickým místem.

Stejně už teď víme, že nejsme na Krétě naposledy a pokaždé, když něco nestihneme, říkáme si, že taky dobře, alespoň sem máme proč přijet znovu.

Cestou zpět projíždíme údolím nad Plakiasem plném olivovníků a v tuto večerní dobu i ovcí a cinkání jejich zvonců.

8.den – úterý- soutěska Imbros

Pro výlet do soutěsky Imbros máme v plánu na část cesty využít autobusovou dopravu. Ráno vyrážíme po nám již známé trase do Chora Sfakionu. Na křižovatce nad Sfakií v místě, kde se silnice napojuje na hlavní cestu na Chanii, zastavujeme a v restauraci se ujišťujeme, že autobus na Chanii má zastávku opravdu zde, ač to není nikterak označené.

Auto zde necháváme zaparkované a po kávě, jak jinak než řecké, jdeme čekat na bus. Nakonec nejedeme sami, přichází ještě několik turistů a po chvíli všichni nastoupíme do autobusu, který nás za 1,2 € vyveze nekonečnými a velmi vzdušnými serpentinami do zastávky Imbros u ústí soutěsky. Vybírá se zde vstupné 2 €

Směrem dolů se soutěska postupně zužuje a někde se prochází opravdu úzkými místy mezi vysokými stěnami. Celá trasa je pohodová, nikde nepřelézáme žádné závaly a po 3 hodinách jsme na jejím konci. Mineme check point s přivázaným oslíkem, kde se v sezoně asi kontrolují vstupenky.

U silnice jsou nějaké mobilní taverny a personál nám nabízí odvoz taxíkem.

S díky odmítáme a asi 1,5 km se vracíme na rozcestí pro auto.

Cestou zpět do Plakiasu zastavujeme ve vsi Vrascas v taverně a pokouším se dohodnout si dopravu do Asfendosu, vesničky, ze které se nastupuje do soutěsky Askifou. Majitel taverny a taxislužby kouká trochu překvapeně, ale je za případný kšeft rád, souhlasí, a že nás tam doveze jeho matka, ať jen řekneme kdy.

Silnice do Asfendosu je na mapě zakreslena bílou barvou. To by mohlo znamenat i „nezpevněná cesta“. A nezpevněná silnička, nejspíš bez svodidel, místy možná nad soutěskou a s jeho maminkou za volantem, to nás odrazuje. Musíme si to ještě promyslet

Trochu jsme s tavernistou pokecali a prohlédli si jeho arzenál zbraní z partyzánských dob.

Před odjezdem na Krétu jsem si trochu nastudovala historii bitvy o tento ostrov a vzhledem k tomu, že se přesně v této lokalitě opravdu bojovalo a odsouvala se tudy britská vojska, asi bychom mohli pokecat víc, ale má chabá angličtina na to nestačí.

Nám již dobře známou cestou se vracíme do Plakiasu a ještě si užíváme pěkného počasí a koupeme se až do západu slunce.

Už ani neřešíme do jaké taverny půjdeme na večeři a rovnou vyrážíme do Medousy. Stávají se z nás stálí hosté.

Dnešní specialitou je něco, co se mi nedaří přeložit. Názorná ukázka odhalí, že je to lilek plněný masem. Zdeněk ohrnuje nos, že lilek nejí a objednává si mousaku. Nechávám to bez komentáře. Slupnul mousaku a vůbec mu nevadilo, že je to mleté maso s lilkem. Jako při každé večeři jsme i dnes na závěr dostali raki a moučník.

Při víně probíráme další plány zde a nakonec i do budoucna. Už nyní jsme si jistí, že Kréta v nich určitě bude mít své místo.

9.den – středa

Dnes je opět krásně a tak si naordinujeme den plný slunce a slané vody. Koupání je opět skvělé. Marně se snažím vzpomenout si, kde bychom kdy zažili lepší koupačku. Ač jsme se již koupali na mnoha krásných místech na Korsice, v Provence, v Bretani, na ostrovech v Chorvatsku, nikde to nebylo tak dokonalé jako tady. Písek, čistá a nádherně teplá voda, hezké panorama.....a hlavně dokonalý klid.

Abychom úplně celý den neproleželi, k večeru vyrážíme podle mapy do Mirthie - vesnice v kopcích nad námi. Jen tak se projít. Cestou jsem sebou plácla do prachu a kamení. Odneslo to koleno, ale do vesnice i přes to pokračujeme.

Trochu bloudíme a v jednu chvíli docházíme k nějakému obydlí-neobydlí, spíš k plechovému chlévu, ve kterém ale s těmi ovcemi nejspíš někdo bydlí.

Na okolních stromech visí kusy plechu a všechny jsou rozstřílené jako cedník. A nejen ty plechy, i plastové kanystry a pixly všeho druhu. Nejspíš zde nikdo není, ale pocit, že by na nás mohl majitel koukat přes kříž v zaměřovači, není úplně nejlepší. Tak vycouváváme a vracíme se zpět.

Těsně nad Plakiasem nacházíme správnou odbočku ke vsi, ale už se stmívá, a tak si ji necháme na jindy.

V jedné z restaurací na promenádě vidíme sousedy z hotelu a tak přisedáme na dvě pivka. S číšníky není snadná domluva ohledně točeného piva. Tvrdí, že mají točené, ale nakonec dostáváme pivo přelité z lahví do pohárů. V jednom poháru se koupe, nebo se topí, nějaký brouk. Číšník bez mrknutí oka v pěně zaloví prstem a broučka vytahuje. Zdeněk malinko protestuje, ale číšník něco zavtipkuje o předkrmu a odchází.

10. den- čtvrtek – Rethymnon

Od majitele Medousy máme potvrzeno, že každý čtvrtek je v Rethymnonu trh s produkty místních zemědělců. A dnes je čtvrtek.

Milujeme takové trhy a tak v každé zemi, kterou navštívíme, se snažíme nějaký najít.

Za hodinku jsme v Rethymnonu a pak 20 minut hledáme místo na zaparkování. V okolí tržnice je spousta místních lidí a sem tam nějaký turista. Pokřikování trhovců, nabídka všeho možného, zeleniny, ovoce, ryb, mořských potvor, sýrů, oliv, pálenky, vína...

Lituji, že si zde nevaříme, nakoupila bych od všeho něco. Nakonec si kupujeme jen dvě kila rozinek, tmavé, trochu scvrklé, výtečné olivy a sýry. Jeden farmář nabízí sýr, který zrál v kůži nějakého zvířete a ta kůže je srstí dovnitř!! Vypadá to zvláštně, ale kupujeme si ho. Chuť má trochu jako italské pecorrino, jen o dost výraznější.

Nákup dáváme do auta a jdeme si prohlédnout město.Cestu nám kříží demonstrace nějakých levicových pomatenců, majících trička s nápisy CCCP a řvoucích hesla jako „pryč s kapitalismem“. Trochu ni kazí náladu, ale jen do chvíle, než jejich ryk a rudá trička zmizí někde za rohem.

Krásné úzké uličky nás vedou na plácek s mešitou. Minaret je obestavěn lešením a není z něj nic vidět, ale moc to nevadí. Hned vedle je dětské dopravní hřiště. Policista postává a pije kávu u nabouraného ukázkového auta a vedle jsou opřené bicykly pro potenciální zájemce z řad budoucích motoristů. Na ta kola trochu zírám, jsou značky CUBE. Trochu drahá sranda pro výrostky na dopravním hřišti.

Cestou k pevnosti míjíme krámek, ve kterém je i výrobna řecké speciality – baklavy. Stařík bravurně zpracovává těsto na průsvitnou placku velikosti dva krát dva metry. Začaruje rukama, z hroudy je placka, roztočí ji a poté hodí do středu velkého stolu. Placka jak letí, nabere vzduch a na stůl dopadne jako nafouknutá veliká boule. V tu chvíli se ke staříkovi přidá stařenka a během minutky mají těsto natažené přes hrany stolu. Přetáhnou přes ně nějakou pytlovinu a stařík už zpracovává další hroudu. Na dotaz zda můžeme fotit, dostáváme souhlas a stařenka už nás láká dozadu ukázat nám finální produkt. Nedá nám to, a jedno balení za hříšné peníze kupujeme.

Pokračujeme k pevnosti, ale zvedá se dost silný vítr. Je stále silnější, žene ulicemi prach a evidentně se blíží bouřka. Rozhodujeme se pro ústup k autu a odjezd do Plakiasu. Celou cestu prší a bohužel prší i v Plakiasu.

Večeři v restauraci dnes nahradíme těmi skvělými sýry z trhu. Nemá to chybu. Sýry i olivy jsou výborné a na závěr sladká tečka - jogurt s medem. Vzhledem k nevlídnému počasí dochází i na kulturu z vlastních zdrojů. Pouštíme si nějaký film na notbooku, ale ani jeden z nás nevydrží do konce.

V noci vypínám přístroj a jdu se podívat na balkon. Vyjasnilo se a hvězd je plné nebe. Zvažuji, jestli vzbudit Zdeňka, aby se šel také podívat, ale nakonec si nechávám zážitek jen pro sebe.

11. den –pátek - Festos, Agia Triada, Matala

Ráno je úžasné jasno a úžasná zima. Šíleně fouká. Fouká tak, že na moři není jediná vlnka, a hladina je jako pokrytá stříbrem.Voda, kterou vítr z hladiny v drobných kapičkách zvedá, vytváří nad zálivem duhu. Je krásná, posunuje se směrem k nám a my fotíme jako o život. Nádherný úkaz.

Zůstat v Plakiasu když tolik fouká, je holý nesmysl a tak volíme výlet po památkách. V plánu máme – palác Festos, vilu Agia Triada, Gortys a potom chceme ještě kousek popojet na pláž Matalu.

Cestu směrem na Festos známe, projíždíme již známou krajinou, městečky a vesnicemi.

Při průjezdu Timbakim zahlédneme v jedné z bočních ulic trh. Trh nemůžeme minout a tak zastavujeme. Tento je opravdu ten klasický, místní. Žádní turisté, jen ženy nakupují suroviny na vaření, věci do domácnosti, nebo svaté obrázky. Chlapi sedí na židličkách u kávy a diskutují, uprostřed trhu je gril na souvlaki, všude ruch a křik.

Kupujeme si jenom hroznové víno, ale zážitek z trhu je super. Dáváme si ještě výtečný gyros a pokračujeme za památkami.

Trochu bloudíme, když hledáme Agia Triadu – antickou vilu - resp. její zbytky. K Agia Triadě nakonec trefíme, ale vzhledem ke zdržení jen tak jukneme přes plot a radši pokračujeme na Festos. Parkujeme na obrovském parkovišti (zdarma), kupujeme si vstupenky a za okamžik se procházíme po schodišti starém tisíce let..

Podle kreseb na info panelech , které ukazují, jak původní palác vypadal, se snažíme zapnout představivost a domýšlet si vysoké zdi, portály a komnaty. Musela to být velkolepá stavba. Opravdu to zde stojí za shlédnutí.

Možná, že v plné sezoně tu bývá hodně návštěvníků, ale dnes je nás tu pár.

Dalším dnešním cílem je pláž Matala, s útesem, ve kterém jsou jeskyně, vyhloubené již pravěkými lidmi a používané znovu v době květinových dětí.

Obec Matala není moc pěkná. Pověstná pláž je blízko a my procházíme okolo bezpočtu stánků a taveren abychom se k ní dostali. Lidí je tu málo, je pozdě odpoledne a i zde dost fouká. Brouzdáme se vodou směrem ke skále s jeskyněmi. Pak nás zastaví plot. Rozmýšlím se, zda se mi vůbec do jeskyněk chce a nakonec nechce. Jde tam jenom Zdeněk a já si sedím na pláži a koukám na moře.533400]]

Postupně se na pláž začínají vracet již oblečení lidé. Sedají si v mikinách, něco si čtou, nebo se baví a čekají na západ slunce. Sice fouká, ale jinak je tu příjemná podvečerní pohoda.

My na západ slunce nečekáme, protože nás ještě čeká daleká zpáteční cesta

Odcházíme z Mataly a shodujeme se na tom, že není moc o co stát.

Pláž je samý nedopalek, papírek a jiný nepořádek. Je nejšpinavější s jakou jsme se zde setkali. Nicméně děravý útes nad mořem své kouzlo má, alespoň pro fotografy.

Vracíme se se západem slunce a krajina má neopakovatelnou barvu.

12.den- sobota – Arcadi, Archea Eleftherna. Margarites, Melidoni

Tak jako včera i dnes hrozně fouká a je zima. V noci jsme ze skříně vytáhli i teplé přikrývky.

Už víme, že nemá cenu v Plakiasu zůstávat a tak odjíždíme na severovýchod na prohlídku kláštera Arcadi, mrkneme se do vesničky Margarites na keramiku a zajedeme do Melidoni koupit olivový olej. Bereme si i plavky a chceme zkusit pláže na severu.

Vyrážíme směrem na Rethymno a zde odbočujeme na Arcadi. Klášter je v průvodcích uváděn jako nejvýznamnější památka na Krétě. Šla tudy krvavá historie a den, kdy se v muničním skladu odpálily desítky žen a dětí, aby nepadly do rukou Turků, je státním svátkem .

Klášter je uzavřený komplex provozních budov s kostelem a zahradou na kopečku s výhledem do krajiny. Z ochozů u obvodových zdí je hezký výhled na pohoří Ida a horu Psyloritis.

Když jsme klášter opouštěli, právě dorazily tři autobusy plné lidí a tak nás potěšilo, že jsme prohlídku stihli včas.

I počasí nám přeje, svítí slunko a vůbec nefouká. Doufáme, že se zlepšilo i na jihu ostrova, v Plakiasu.

Pokračujeme do Margarites a po cestě odbočujeme vlevo na Archea Elefthernu.

Zmínku o tomto místě jsme našli v jednom cestopise, ale v průvodcích o něm není nic a tak jsme zvědaví, co vlastně uvidíme.

Jedná se o lokalitu, kde právě probíhají vykopávky antického města. U vstupu je orientační plánek. Po kamenných plotnách vede pěšina na ostroh, nebo hřebínek kopců mezi dvěma údolími. Dovede nás k plotu kterým je ohraničeno místo s vykopávkami.

Cedule sděluje, že vykopávky probíhají od listopadu, takže nyní zde žádní archeologové nejsou. Kromě nás tu nejsou ani žádní návštěvníci. Obcházíme plot a trochu si to zde prohlížíme.

Podle plánku u vchodu by se po cestě, o kousek dál, měly nacházet antické cisterny. Cestiček je tu několik a tak se trochu obávám, abychom cisterny neminuli. Našli jsme je a jsou fantastické.

Obrovské prostory vykopané do skály, stropy podepřené mohutnými sloupy a to vše na kopci. Kde tu brali vodu, aby tak obrovskou zásobárnu zaplnili, nám rozum nebere.

Dolů ze svahu je vidět další lokalita s vykopávkami, nyní už zastřešená. Když sejdeme dolů, jsme zklamaní, protože vše je pečlivě oploceno a uzamčeno. To, co je zdálky od plotu vidět, se zdá zajímavé, některé zdi mají nejspíš zachované i mramorové obklady. Nikde nikdo a tak nám nezbývá, než to vzdát. No škoda, tak snad příště.

Vystoupáme zpět na kopec a pokračujeme do Margarites. Hned na začátku vesnice je obrovská dílna, kde inzerují ukázky práce hrnčíře, ale je po sezoně a hrnčíř jel asi na dovolenou. Jeho manželka nás mile vítá a nechá nás abychom si vše prohlédli. Na keramiku jsem zatížená a tak jen hořce lituji, že si žádnou velkou nádobu nemohu koupit. Zamáčknu slzu a kupuji si alespoň malou modrou vázu. Při průjezdu vesnicí je vidět keramiku úplně všude. Radši ani nezastavuji.

Pokračujeme na Melidoni, kde by měl být velký historický lis na olivy. Trochu se zde ale zamotáme a když nakonec zabočujeme do nějaké lisovny oliv, historicky se však vůbec netváří. Je to moderní provoz, jen u vchodu je ponechán, jako ukázka, starý kamenný lis, kterým kdysi otáčel nějaký oslík, nebo koník.

Z domu vychází paní majitelka a na náš dotaz, zda lze koupit olej, jde s námi do skladu, kde má plechovky na prodej. Klepe se zimou a ptá se odkud jsme přijeli. Když říkáme, že z Plakiasu, málem se pokřižuje a lituje nás, že tam musí být ještě hůř než tady. Tak ji uklidňujeme, že počasí v Plakiasu je, oproti mrazíkům, které už dnes avizovali z Čech, úplně skvělé. Prodá nám olej a jde se rychle schovat do tepla.

Tak a teď se ještě podívat na pláže severního pobřeží. Nejedeme po příbřežní dálnici, ale po staré silnici, která dříve spojovala východ a západ ostrova. Přijíždíme do Plataniasu a parkujeme u silnice. Jdeme k moři, ale dojdeme jen na nějakou cestu plnou odpadků mezi rákosem. Nyní už je zima i mě a tak si moře necháme ujít a vracíme se k autu. Teď už jen zase přejet přes celý ostrov na jih.Celý den ve vnitrozemí bylo hezky a nefoukalo. V Plakiasu nás vítá opět vítr síly malé vichřice. V Medouse si sedneme do závětrného koutku, dáme si baštu a džbánek červeného a je nám i v tom větru fajn. Zítra Aradena.

13. den – neděle – Livaniana a soutěska Aradena

Dnes máme poslední den pronajaté auto a v plánu soutěsku Aradena. Z povzdálí, z mostu, jsme se s ní seznámili hned v prvních dnech našeho pobytu.

Možností, jak ji projít je několik. Buď jí sejít shora dolů a zpět nahoru k autu, nebo mít auta dvě a jedno nechat nahoře a druhým sjet co nejníže pod Livanianu, nebo se nechat přivézt loďkou k ústí a vystoupat nahoru, nebo dojet do Livaniany a sejít do soutěsky z boku.

A to byl náš plán. Z Livaniany sejít na dno, vydat se nahoru k mostu, zde se otočit, sejít k moři na pláž Marmmara a od moře zpět do Livaniany, už mimo soutěsku.

Počasí nám moc nepřeje, je zataženo a vypadá to na déšť. Proto plán upravujeme a vypouštíme horní část soutěsky. (V našem plánování si už vydobyl své místo argument, že se na Krétu stoprocentně vrátíme a tak si musíme na příště něco nechat..:o)))

Takže, opět směr Chora Sfakion (dnes už známe každou zatáčku), zamávat partyzánovi ve Vraskasu a vyjet serpentinami na náhorní rovinu u Anópole.

V Anopoli vidíme místního vinaře, jak sklízí révu. Zastavujeme a chceme si od něho nějaké hrozny koupit. Dostáváme je zadarmo. No, to potěší. Tím víc, že jsou výtečné.

Zdravě posvačíme a hurá do Livaniany.

Trochu jsme měli obavy z toho, že cesta do Livaniany by mohla být kamenitá a sjízdná jen pro terénní auta, ale byli jsme ujištěni, že nebudeme mít problém. Tak tedy, let’s go!!

Pěkná asfaltová cesta se klikatí po náhorní rovině, okolo jsou salaše, ovečky a my stále čekáme, jestli se povrch přece jen nezmění v kamení.

Povrch se nezměnil, změnil se sklon a šířka. Silnička se přestala klikatit a začala strmě padat brutálními serpentinami k moři. Placka po které jsme dosud v pohodě jeli se v jediném okamžiku zlomila ve strmé úbočí. Z prvních dvou serpentin není vidět na ty další a tak jsme včas nevyhodnotili situaci a nezařadili zpátečku. Teď už to nejde. Teď už musíme se zatajeným dechem jet jen dolů, nekoukat se přes hranu cesty a doufat, že nepotkáme žádné auto v protisměru. V jedné ze serpentin se však proti nám vyřítil offroad. Tak jsme náš zatajený dech ještě více zatajili a nějak jsme se vyhnuli. Na závěr sjezdu se cesta z asfaltové ještě změnila v kamenitou, ale to už nás nemůže nikterak rozrušit.

Livaniana je opuštěná vesnice, jen samé rozvaliny. Prošli jsme okolo svérázné hospody vyzdobené spoustou sešlapaných a roztrhaných bot a stoupáme nad vesnici kde začíná cesta k soutěsce. Hned za vesnicí začínají terasovitá políčka, ale není nám jasné, jestli na nich mohlo kdy vůbec něco růst. Samý kámen.

Začíná poprchávat, ale stále doufáme, že se to vybere a nezmokneme. Skutečnost je jiná, když přicházíme ke kapličce nad roklí, už prší a tak oblékáme bundy a hledáme pěšinu dolů do soutěsky.

Po celou dobu co scházíme dolů, se roklí ozývá hrozný nářek nějakého kůzlete. Představuji si, že někde spadlo a leží s polámanýma nohama a naříká. Ale nejspíš jenom vlezlo někam, kam nemělo. Než jsme sešli až dolů, asi to nějak vyřešilo a zmlklo a kozy teď vidíme v hrozných výškách, jak natahují krky, aby ukously kousek nějaké větve z keříku, který se na skále uchytil.

Pravda, některé to v minulosti nejspíš nezvládly a tak jsou dole k vidění jejich kostřičky.

Stále jemně prší a tak se definitivně rozhodujeme nejít nahoru k mostu, ale jen sejít na Marmmaru.

Soutěska Aradena je podstatně divočejší než Imbros. Místy se musí překonávat závaly, které se prý dříve musely i slaňovat.

Dnes jsou ve skalách upravené pěšiny, po kterých se exponovaná místa celkem snadno překonají.

Jsme zde sami a je to nádherný pocit, monumentalita tohoto přírodního úkazu je tím ještě umocněna.

Déšť místy ustává, ale za chvilku se zase rozprší. Vlastně dnes máme první deštivý den naší dovolené.

Na konci soutěsky je výška stěn úžasná. Připadáme si tu jako dva mravenci. Koukám vzhůru a napadá mne, co kdyby bylo zemětřesení? Aniž bych nějak chtěla, přidala jsem do kroku a když se soutěska otevřela do krásné pláže, měla jsem hned lepší pocit.

I zde na pláži prší a tak z koupání nic není. To je trochu škoda, protože je opravdu moc hezká, sevřená bělavými mramorovými skalami, krásně ohlazenými vlnami.

Na skále nad pláží je terasa malé taverny. Zkoušíme najít závětrné místo, ale je to marné. Tak vybíráme alespoň takové, kam nezahání déšť. Dáváme si jogurt s medem a jen tak zíráme na vlny, dorážející na útes, užíváme si slaného vzduchu a i přes to špatné počasí, je nám fajn.

Soutěska byla nádherná. Teď ještě přežít stres z cesty z Livaniany nahoru na vrcholek srázu. Ale, asi tím, že už jsme věděli do čeho jdeme, nebylo to tak zlé. Nicméně, nahoře jsme si fakt oddechli.

Cestou zpět si v Anopoli od včelaře kupujeme med a doufáme, že za vsí ještě bude možné si koupit ty skvělé hrozny.

Smůla, prší a tak už nikdo víno nesklízí.

Na stráních podél silnice začínají rozkvétat keře žlutými a růžovými kvítky. Přesně jak je psáno v průvodcích – v říjnu jako by dorazilo jaro.

V serpentinách nad Chora Sfakií zastavujeme a jdeme se podívat, jestli nebude ze silnice vidět pláž Sweet Water, jeden z bodů našeho programu. Vidět není, ale my víme, že tam je a že se na ni příště určitě vypravíme.

Těsně nad Plakiasem přestává pršet a do města dojíždíme po téměř suché silnici. Dáme si usušit naše mokré věci a jdeme si zaplavat. Oblačnost se pomalu protrhává a k večeru už je jasno.

Dnes večer bychom měli vracet auto. Domluva je taková, že je necháme před hotelem, klíčky dáme na domluvené místo a až budou mít čas, odvezou si je. Odešli jsme na večeři a když jsme se vrátili, auto bylo pryč.

S půjčovnou AutoWay jsem byli spokojení, vše jsme domluvili již v Čechách, smlouvu jsme měli v češtině, auto bylo v dobrém stavu a cena 260 € na10 dnů je slušná.

Ne každý den jsme sice auto naplno využili, ale bylo příjemné mít je po většinu pobytu k dispozici. Díky tomu nás tolik netrápilo, že fouká silný vítr, nebo je zataženo a nedá se koupat.

14. den – pondělí - Plakias, koupání

Počasí se umoudřilo a je hezky a teplo. Celý den se proto koupeme a sluníme.

Dnes už můžeme i debatovat o tom, zda se nám dovolená vydařila, nebo ne. Míváme dovolené fyzicky náročnější a akčnější. Tato byla těžký relax, ale moc jsme si to užili a slibujeme si, že to nebyla naše poslední návštěva Kréty.

Nakupujeme ještě olivový olej, hroznové víno, sýr a olivy s sebou domů, poslední procházka a večeře v Medouse.

15.den – odjezd

Počasí nám dělá schválnosti. Dnes, v den našeho odjezdu je nejen krásně a teplo, ale ještě jsou úžasné vlny. Bohužel, žádné koupání, balíme, odvážíme kufry k autobusu a valíme do Chanie na letiště. S odletem žádný problém a večer jsme doma v Jižních Čechách.

KONEC